"Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam." (Gen 12,4-5)

Když Abram přijal Hospodina, rozdělil se jeho život na dvě části - předtím a potom. Opustil modly a začal uctívat nového boha, pro kterého (na rozdíl od okolních kmenů) neměl žádné viditelné zpodobnění - byl neviditelný. S překvapením zjišťoval, že tento Bůh s ním komunikuje, je mu často nápomocen, ale možná ještě větší překvapení mu přineslo zjištění, že tomuto bohu záleží na tom, jak Abram žije a dokonce ho zajímá jeho vnitřní rozpoložení - například jestli mu Abram věří nebo ne. Ve srovnání s tím, jakou bohoslužbu dosud praktikoval a viděl kolem sebe, bylo toto zjištění opravdu šokující.

Na cestě z Uru do Cháranu urazila jejich karavana asi 800 km. Vyplatí se tak dlouhé putování? A není mu konce, jeho bůh ho posílá dále - má ale smysl táhnout dál, když se nám tady daří? Získali jsme zde majetek a otroky, zvolíme jistotu nebo riziko, může někdo zaručit, že to bude dál lepší?

Nebylo to poprvé, kdy Abram musel udělat rozhodnutí mezi dočasným a budoucím dobrem. Ještě nesmýšlel o věčnosti (toto slovo ostatně později poprvé použil jeho nový bůh), ale musel se rozhodnout: dál za Cháranem byla civilizace na nižší úrovni, nebezpečí větší. Zde se místní poměry aspoň trochu podobaly tomu, co znal z rodného Uru, ale co bude tam daleko, v neznámé zemi?

Nebylo to rozhodnutí snadné, ale učinil správně a vytáhnul odtud. Ale v této chvíli to učinil jen proto, že věřil, že tam dál to pro něj bude lepší než tady. Stále totiž neobdržel potomka, kterého mu nový bůh slíbil, a věřil, že tam se ho dočká.

Nemylme se: na počátku svého putování Abram následuje Boha kvůli vlastnímu dobru, nehledá nějaké vyšší záměry, neuvažuje o nich a nezná je. Je stejný jako mnozí jiní, který se na tuto cestu dobrovolně vydávají. K Abramově cti však patří, že takový nezůstal.