30 března 2021

"Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam." (Gen 12,4-5)

Karavana putovala úrodnou Mezopotámií, až se dostala na sever od zaslíbené země, do města Cháranu, které leží na severovýchod od dnešního Aleppa. Zde, kde pomalu opouštěli pás nejrozvinutější oblasti tehdejší civilizace mezi Eufratem a Tigridem, se usadili.  

Začali hospodařit a dařilo se jim. Zde Písmo poprvé, ale zdaleka ne naposled mluví o Abramově majetku: "...jmění, jehož nabyli, i duše, které získali". V Cháranu se z rodiny stala pospolitost, rozvinuli své hospodářství, přibyla jim stáda i otroci.

Když se člověk vydá na cestu za Božím povoláním, prožije v první fázi většinou velké změny a zakusí lecjaké požehnání. Každý má nějaký Cháran - k tomuto bodu, kde nám Bůh žehná, se putuje snáze, protože se zdá, že jsme tím dosud jenom získali.

Vlastně by bylo jednodušší zde zůstat a užívat dobrých darů, kterými jsme zahrnuti. Kdo chápe cestu následování jen ve smyslu "co mi to může přinést", tomu se jeho Cháran opouští jen těžko, přetěžko.

Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram...