„Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham." (Gen 17,4-5)

Změna společenského statusu je vždy jasně patrná, pokud je někomu změněno jméno. Manželka přejímá příjmení svého manžela, lidé si měnili jména, když se chtěli zcela odříznout od své minulosti, začít nový život nebo se plně začlenit do nového národa. V negativním slova smyslu bylo člověku upřeno jeho jméno, měl-li být degradován jeho status na pouhý předmět, jako to bylo v dobách otroctví nebo v koncentračních táborech.

Bůh mu oznamuje (a to ve spojitosti s jeho otcovstvím), že Abram bude mít od nynějška změněné jméno: "A-bra-ham". Co to znamená? Hebrejská hláska "ha" vložena do jeho jména charakterizuje dech - dchnutí Boží, dech života, kterým Bůh tvořil a obživil člověka. Nejen, že Abram přijme život sám pro sebe, ale stane se jeho pramenem pro další generace a národy. A to přesto, že jeho tělo je již pro otcovství mrtvé. Bůh dokáže proměnit smrt v život.

Tato Abramova zkušenost ukazuje důležité principy Božího konání s člověkem. Prvně, že Boží konání se světem je spojeno s lidmi (národem), kteří se zrodili díky nadpřirozenému šíření Jeho života. Jsou zde, v porušeném světě a drží zde zvěst o Bohu. Nejsou přirozeného rodu, jsou znamenáni nadpřirozeným zrozením, které nastalo, když byla smrt přemožena životem. Zvěst evangelia byla proto od počátku doprovázena průlomem nebeského života do našeho porušeného světa. V Písmu zřetelně vidíme, jak ji u Ježíše a apoštolů doprovázelo uzdravování a osvobozování, proud nového života, který má moc obnovit porušené a staré. Nešlo jen o mechanické hlásání (sdělení) pravdy. Doprovodné zázraky nebyly nic samoúčelného, jakási show pro přilákání zástupů. Byl to proud nadpřirozeného Božského života, který se posluchačů dotýkal, pokud k Ježíši vztáhli ruce víry, jako to učinila žena s krvotokem.

A dále, Abramovo přijetí nového života, které tak dobře vyjádřilo jeho nové jméno, bylo spojeno s jeho novou úrovní vztahu s Bohem. Abram musel ve své víře vystoupat výš, než kdy byl (dosud nikdy nevěřil v oživení svého těla, ale nyní to bylo nutné). A tehdy, na této výšině, dosáhl splnění zaslíbení. Nestačí proto hledat v Písmu jakési techniky, jak zázraků dosáhnout. Plynutí moci je plynutí života, a jeho míra je otázkou výšin, na které člověk vystoupal. Většinu Božího konání tak zakoušíme ve chvílích, kdy se vydáváme Bohu, vstupujeme na novou cestu, dospíváme k rozhodnutí, vidíme Boha nově. Na této nové výšině získáváme v Božích očích nový status a zakoušíme novou porci života, nové vítězství. 

Není náhodou, že s ním je stejně jako u Abrama spojeno i nové jméno: Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové. (Zj 3,12).

Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán. (Gen 17,11-12)

Když Bůh začal hovořit a poprvé zaznělo slovo "smlouva", vzpomněl si Abram bezděky na první smlouvu, při níž obětoval zvířata a následně ho sevřela temnota, v níž od nich musel odhánět dorážející supy. V této chvíli si proto na okamžik vybavil nejlepší kusy svých stád, kterými uctí nový svazek mezi ním a Bohem. Dobře věděl, že zásadní smlouvy budou uzavřeny s prolitím krve, protože jejich dodržení je otázka života a smrti.

Jaké však bylo jeho překvapení, když mu Bůh sdělil, že tato smlouva nebude zpečetěna krví zvířat, nýbrž... jeho vlastní!

Obřízka ukazuje, co v Božím jednání nacházíme často: Bůh použije zvyk, který se v dané době běžně vyskytuje, ale pozmění ho a dá mu odlišný, vyšší význam. (To stejné vidíme později třeba v otázce křtu, Večeře Páně apod.) Obřízka se praktikovala u několika starověkých národů, kde (zejména u Egypťanů) sloužila jako iniciační rituál, znak přijetí chlapců za muže. Prováděla se kolem 12.-13. roku věku, kdy se probouzel jejich pohlavní život, údajně i s cílem utlumení sexuální aktivity. Každopádně Egypťané trvali na obřízce po řadu dalších století - z historie je znám případ faraona, který měl velký problém s morálkou svých poddaných, protože nebyl obřezán. A když v 6. století př.n.l. chtěl Pythagoras studovat v egyptských chrámech dávná pojednání o geometrii, musel se kvůli tomu nechat obřezat, jinak by mu kněžími nebyl povolen vstup.

I národy, které obřízku nepraktikovali (jako třeba Kanáanci), o této praxi jistě věděli a znali její význam: obřezaný člověk měl společensky jiný status než neobřezaný. Bůh převzal toto pojetí a dal mu nový význam: obřízka se stane znamením smlouvy, bude "označovat" jeho lid. Tato změna nepřichází až později v životě, ale hned jejich narozením - to zde bylo zcela nové. Každý z potomků Abrama a členů jeho domu je tak přijat na novou úroveň, a to jen díky svému původu; získávají nový, vyšší status, na který mohou být právem hrdí - patří Hospodinu.

Tu padl Abraham na tvář, usmál se a v duchu si řekl: „Což se může narodit syn stoletému? Cožpak bude Sára rodit v devadesáti?“ Bůh však pravil: „A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Bude se smát). (Gen 17,17.19)

Je to již druhé navštívení, při kterém Abram zápasí o víru přímo před Boží tváří. Zmínili jsme, že první smlouva z Gen. 15 by vlastně vůbec nevznikla, kdyby Abram nežádal od Boha znamení ("podle čeho to poznám?"). Nyní je Abram v podobné situaci, ale s tím rozdílem, že mezitím hodil flintu do žita a rozhodl se pro vlastní řešení, ke kterému Boha nepotřeboval. Proto je teď pro něj těžší uvěřit, než prvně. Nyní má v duši hluboké zklamání, vždyť po uzavření první smlouvy na Boha dlouhé měsíce čekal, ale nic se nestalo. Má se vzdát toho, co už má pevně v ruce, a vyměnit to opět za pochybnou nejistotu, ve které se už jednou zklamal?

Každé setkání s Bohem bylo pro Abrama mimořádné. Přítomnost božské životodárné moci, která jej zastínila, byla nepopsatelnou zkušeností. Ale teď byl Božími slovy o narození dalšího dítěte (vždyť už syna má, prvního, právoplatného syna!) uveden do takového vnitřního zmatku, že ztratil kontrolu nad tím, jak reaguje. Přistihl se, jak se přímo před Bohem smál při představě, že by to mohla být pravda. Jako by říkal: jestli tohle myslíš vážně, Bože, to ses trochu opozdil. Tenkrát, před třinácti lety, když jsme na tebe čekali, to snad ještě šlo. Ale nyní je už opravdu pozdě. Ani já ani Sára už definitivně nemůžeme mít děti.

Víra v biblickém smyslu důvěry není nikomu darována mimoděk, jak si někdy nevěřící lidé myslí, jako by ji někomu Bůh dal a jinému upřel, takže mu věřit nejde, a proto se ani nemá smysl o to snažit. Tak to ale není. Ve skutečnosti se víra rodí v zápasu a je probojována, jak člověk stoupá z údolí nevěry na výšiny víry. Abraham, otec víry, prošel touto cestou před námi a Bůh jeho zápas vzal na vědomí s laskavým humorem (Izák dostane jméno, které bude připomínat Abramův skrývaný smích). Proč? Protože Abram během rozhovoru s Bohem nakonec opět dospěl k tomu, že věřit chtěl - ale ve své lidské slabosti jakoby nemohl. Jak to víme? Podle skutků, které následovaly po této rozmluvě. Abram Boha nakonec poslechl ve všem, co po něm Bůh žádal, a tato poslušnost je ovoce víry (Jak 2,14 J 14,21) Vypovídá o našem srdci a postoji k Bohu víc než slova. Když Abram s Bohem mluvil, byl tedy jeho postoj podoben otci posedlého chlapce: "Věřím, pomoz mé nedověře".

Jak vzácné je, že totéž můžeme vyznávat i my ve chvílích, kdy se nám nedaří povznést se vírou nad naše problémy a zachvacují nás chmury - nebo ironický smích, jaký by mělo smysl pokračovat, když dál už přece žádná cesta není.

Proto Abraham Bohu řekl: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“ (Gen 17,18)

Po narození Izmaele byl Abram vnitřně rozdělen. Upnul se na něj, a jak rostl (a dokud byl něžné dítě), miloval ho stále víc, jak se jen člověk ve stáří dokáže upnout na jediného potomka. Cítil, že se tím v srdci odklání od Boha - dítě ze Sáry podle Božího zaslíbení, nebo dítě z Hagar, které získal vlastním přičiněním - to byly dva různé světy a musel si vybrat, ve kterém spočine. Nebylo jednoduše možné je propojit a být zároveň v obou, protože se vzájemně vylučovaly.

V prvních letech po narození Izmaele proto Bůh Abramovi tak trochu chyběl i nechyběl. Měl dostatek pozemských požehnání a teď konečně naplnil poslední nouzi, kterou na světě pociťoval. Přepnul se do vnitřního módu "Bůh mi díte nedal, tak dobře, že mám aspoň Izmaele". Vnímal ticho, které k němu nyní z Boží strany panuje. Uvědomil si ale také jinou věc, kterou si zpočátku ani nechtěl nahlas přiznat... totiž, že si už možná ani nepřeje, aby ho Bůh opět navštívil. Kdyby se to stalo, cítil by se před ním velice zahanben, a hlavně, situace v jeho rodině by se nesmírně zkomplikovala.

Ale jak Izmael rostl a projevovala se jeho konfliktní povaha, přistihl se občas, jak si potajmu zoufá. Tehdy se jeho jistota začala drolit a on začal být připravován na to, aby v srdci změnil smýšlení a navzdory tomu, čeho se dopustil s Hagar, přijal pro sebe Boží slovo a ono se mohlo "stát tělem".

Bůh k němu tedy po třinácti letech nepřišel náhodou, jeho mlčení trvalo tak dlouho, dokud nemělo smysl ho prolamovat. Když přišel, bylo všechno postaveno vzhůru nohama. Abram o Izmaelovi již v skrytu duše pochyboval, ale tak veliký přerod smýšlení, ztráta jediné jistoty, kterou zatím měl, naprostá změna životního nastavení, to vše bylo na něj najednou příliš. Nabízí proto Bohu Izmaele („kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“), svůj nejvzácnější poklad, kterého se v srdci ještě nedokáže vzdát.

Každý člověk někdy volí mezi blízkými jistotami a vzdálenou lepší cestou. V životě platí přísloví o vrabci v hrsti a holubovi na střeše; neplatí ale na Boží cestě. Tam je holub (nebo biblicky možná holubice?) důležitější: ona cesta dle Kristových slov začíná ztrátou jistého ve prospěch věčného. "Neboť kdo by chtěl zachovat svůj život...".

Abram, stejně jako my, inklinoval k tomu, aby se chopil blízkých jistot a vzdálená požehnání nechal snílkům. Jisté ale je, že kdyby se v tom nezměnil, nikdy by se nestal Otcem víry.

Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím.“ (Gen 17,1)

Aby člověk vnímal Boha, musí k tomu být jeho nitro připraveno. Dobře to vystihl Ježíš v podobenství o rozsévači - dobré símě samo nestačí k tomu, aby vzešlo dobré ovoce. Musí k tomu být připravena i dobrá země. Zkuste promlouvat k proudu lidí na ulici o kráse ranního rozbřesku, a Vaše slova zachytí jen ti, kteří jsou k takovým věcem všímaví nebo naopak, kteří je už dlouho neviděli a žízní po nich. Ostatní k tomu budou hluší.

Abramovo srdce bylo proto postupně připravováno na to, aby mohl od Boha slyšet slovo a přijmout ho vírou. Tím se stane účastníkem největšího zázraku, kterým Bůh provází člověka dějinami spásy a kterým ho vysvobozuje, totiž zrození života ze smrti. Nemá-li život v našem věku nenávratně skončit věčnou smrtí, není z něj jiné cesty než přes "údolí stínu smrti" do nebeského božského života. Jinými slovy jde o smrt a vzkříšení. To bylo pro Abrama jedinou nadějí na nový život, jelikož jeho tělo postupně odumíralo.

Po třinácti letech Bůh prolomil mlčení a znovu k Abramovi přišel. Doposud nikdy mu neřekl tak jasně a univerzálně, co po něm, stejně jako po každém Božím člověku, žádá: "choď stále přede mnou, buď bezúhonný!" My obvykle říkáme, že chodíme "s" Bohem, nikoli "před" Bohem. Abram má tedy být pro Boha jako otevřená kniha a má dbát na bezúhonnost svých cest. Žádná modla nekladla takové požadavky na své uctívače. Byl by to zotročující požadavek, kdyby Bůh nebyl láska, ve skutečnosti anebo (pozor!) třeba jen v Abramově představě o něm. Pak by totiž šlo o jakousi formu interního náboženského vězení.

Jak vzácné je, když odjinud z Písma víme, co už stále silněji vnímal i Abram, že Bůh opravdu "láska je". (1J 4,16).

Kdosi řekl, že to nejhorší, co Božího člověka může potkat, je mlčící Bůh. Člověk, který v Boha nevěří a nepočítá s ním, to má snazší, něco takového ho prozatím neděsí. Ale na tom, kdo poznal a ví, začne ležet tíha ticha, které není prolomitelné tak, jak člověk obvykle reaguje - zesílenou náboženskou horlivostí, zapřísaháním se ani přinášením obětí (askezí). Jako by tyto věci Boha vůbec nezajímaly, jestliže je v nepořádku vnitřní postoj člověka. Často jde o poslušnost v některé konkrétní otázce, ohledně níž Bůh k člověku mluvil, a na které mu u něj velmi záleží. Nepomůže opomenout ji a namísto toho nabídnout přemíru snahy v deseti jiných oblastech, kde poslechneme celkem rádi.

Abram možná dál uvážlivě vedl svou farmu, byl příkladem pro své okolí a pomáhal chudým, kteří jejich tábor vyhledávali. Štědře je obdarovával z přebytků, kterými farma oplývala. Ale jeho vnitřní život byl náledujících třináct let rozprostřen mezi dvěma polohami. Potěšením, kdykoli pohleděl na svého syna a radostí z jeho prvních krůčků a růstu. Ale na druhé straně ten divný pocit, že ztratil blízkost Boha, požehnání nebe, které mu bylo předtím tak blízko. Ve chvílích, kdy si to uvědomoval, radost z Izmaele opadala a plnila ho spíš určitá zasmušilost. Jako by nevěděl, co dál.

Jednou ho navštívili nějací lidé s pozvánkami na shromáždění, které se prý koná ve velkém stanu na planině za Gomorou. Usmívali se a snažili se Abrama potěšit. Bůh tě miluje, opakovali mu. Já vím, odpověděl zamyšleně Abram. Miluje tě takového, jaký jsi! Vím, řekl. A ty už pro to nemusíš nic udělat. Ano, i to vím. Přijdeš tedy radovat se a načerpat novou sílu víry?

Odpověděl jim po delším přemítání: nezlobte se, ale nyní nemohu. Myslíte to dobře, ale já si nebudu něco nalhávat. Mé srdce krvácí. Vždyť já jsem se setkal s Hospodinem tváří v tvář. Nestačí mi si nebe vymalovávat v mysli. Já ho chci zakoušet ve skutečnosti, jako dřív. Ale nemohu, a asi už dobře vím, proč.

Jediné, co nevím, jak bych to mohl vrátit zpátky.

Abramovi bylo osmdesát šest let, když mu Hagar porodila Izmaela. (Gen 16,16)

Po Izmaelově narození přehlušovala radost ostatní nepokojné myšlenky, které se Abramovi honily hlavou. Jednak to byly dozvuky konfliktů se Sárou, ale i neodbytný pocit, že je teď něco jinak vůči Bohu. Jako by teď Boha nevnímal jako dřív a nemohl k němu najít v nitru cestu. Abram si byl vědom toho, že tím, že zplodil Izmaele, mu vyjádřil nedůvěru. Pokud ho předtím následoval do Kanáanu a poznával, jak je oproti jeho dřívějším modlám skutečný, jak ho provází a žehná mu, neshodil to vše svým krokem ze stolu a nevyjádřil tím, že bylo jednodušší zůstat v rodné zemi, vůbec ji neopouštět a zplodit s nějakou otrokyní potomka tam? Musel se ptát sám sebe, jestli ještě věří Božímu slibu, že se stane dědicem země, když neuvěřil zaslíbení dítěte. Opravdu ho Bůh v něčem klamal?

Abram čekal, až se mu Bůh opět přiblíží a bude s ním moci promluvit. Pomalu si začínal připouštět, že též bude na něm, aby mu leccos vyznal jako svůj omyl. Po kritické zkušenosti posledních měsíců přece jen nebylo možné nevidět, jaký je to rozdíl, kráčet po požehnaných stezkách, nebo zakoušet nepokoj cest, na kterých sveřepě prosazoval svou vůli proti Boží.

Jenže tísnivé ticho, které se po zplození Izmaele rozprostřelo mezi jeho stanem a nebem, nezmizelo po dalších třináct let. Nebe bylo zavřené a Bůh už k němu nepřicházel. 

Poslední slovo, které od Boha k Abramovu domu přišlo, tak slyšela - Hagar. Ale nebylo to slovo, které by Abrama povznášelo, obzvláště když mohl v dalších letech stále zřetelněji pozorovat, jak se na Izmaelově povaze naplňuje. Abram pozoroval dospívajícího chlapce a uvědomoval si, že co je na světě, neprožil žádné setkání s Bohem jako dřív. 

Zatímco odpuštění může člověk získat zdarma, protože nezáleží na nás, duchovní bohatství nikoli. Když se Abram vydal na cestu následování, jedenáct let stoupal výš. Poznával Boha na svém životní putování a skrze zjevení, kterých se mu dostalo, protože byl Bohu blízko, ale toto bohatství pak svou nevěrou ztratil. Zdálo by se, že svévole a chození po vlastních cestách budou jen drobnou epizodou, kterou stačí vyznat a obratem být zase tam, kde předtím byl. Ale o duchovní plnosti toto neplatí. Člověk musí znova vystoupat na horu, na níž dříve stál.

Ten druhý výstup je však mnohem těžší.

(Hospodinův posel) dodal: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh) , neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím.“ (Gen 16,11-12)

Abram se sám nedokázal odstřihnout od Hagar a dítěte, a tak zvolil trochu alibistické řešení Sářina naléhání - nechal jí Hagar na pospas. Sára ji šikanovala tak, až od ní Hagar uprchla. Při zastavení u pramene ji navštívil Boží posel a sdělil jí, ať se pokoří a vrátí. Osamělá těhotná žena neměla moc šancí na přežití.

Po odchodu Hagar Abrama zaplavila obrovská bolest, neboť tím ztratil své jediné dítě. Když se zakrátko Hagar vrátila se změněným postojem, který, jak se zdálo, umožňoval její setrvání a Sářin tvrdý postoj byl obměkčen, vrátila se mu ztracená radost. Děkoval za to Bohu, jeho svět měl zase jasnější barvy, vrátila se mu naděje, očekávání dobrých věcí, a budoucnost dostala zářné jméno: IZMAEL.

Abram cítil, že nyní potřebuje určitý čas, aby si mohl odpočinout, zklidnit rozbouřené emoce, vrátit život k normálu. Prožil jedno z nejtěžších období svého života a měl za to, že to nejhorší mají za sebou. Nakonec, řešení, které se dostavilo vlivem vnitřní změny Hagar, bylo vlastně to nejlepší možné. Hagar může zůstat a Sára pak přijme její a Abramovo dítě za vlastní.

Je zřejmé, že Abram ještě stále plně neznal Boží cesty. Kdyby věděl, jaké ovoce vzejde z jeho skutku, patrně by jej nikdy neudělal. Jako by se do povahy Izmaele natrvalo vtisknul konflikt, který jeho očekávání provázel, "bude to člověk nezkrotný... jeho ruka bude proti všem a ruce všech proti němu". Tam, kde se Abram se Sárou těšili na hezké chvíle s roztomilým chlapcem, se začal vyklubávat neurvalec drsných způsobů, divoké, nespoutané povahy. To dítě přineslo nakrátko radost, ale jak vyrůstal, se soužití s ním stávalo stále obtížnější a konflikty byly na denním pořádku. Nebylo mu ještě ani dvanáct let a Abram se opět začal sklánět pod tíží chmurných myšlenek: jak vše půjde dál, jestli se Izmael nezmění? Cítil, jak mu s přibývajícími roky ubývá sil, rád by měl jistotu, že zajistil budoucnost své rodiny a farmy, ale neodbytně se mu do mysli vkrádala otázka, jak to dopadne, až se Izmael stane hlavou celého jeho domu?

Tu řekla Sáraj Abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin.“ (Gen 16,5)

Nebylo nic nového pod sluncem, že si ženy občas vjely do vlasů a do okolních stanů se rozléhaly vysoké tóny jejich ječivých hlasů. Ale další den byly schopné postavit se na zápraží a klevetit o novinkách, příbuzných nebo dětech. Ale mezi Sárou a Hagar se nyní objevila nesmiřitelnost, která jako by se oběma hluboce zaryla pod kůži. Sára byla jako vyměněná. Ona, která celý plán vymyslela, najednou začínala pociťovat hořkost nejen vůči Hagar - ale i k ještě nenarozenému dítěti, na které se přeci tolik těšila!

Abram doposud věřil, že se situace urovná, ale nyní chodil stále více zachmuřen. Když jej po několika týdnech Sára definitivně požádala, aby těhotnou Hagar vyhnal, samozřejmě to odmítl - co si to Sára k čertu myslí, má se snad zříct svého vlastního dítěte?

Byl postaven před krutou volbu: Sára nebo Hagar; Sára nebo... jeho dítě. V té chvíli upadl do těžké sklíčenosti. Neviděl žádnou rozumnou cestu, žádné řešení. Napadalo ho, že to všechno byla přeci její vina, nebylo by tedy snad správné, aby pykala ona? O nejtěžší volbě, kterou v tu chvíli dělal, jí nikdy neřekl, styděl se za ni, ale nemohl si pomoct: nebylo by vlastně správné, aby... odešla Sára? Abram mohl začít novou rodinu, s ženou, která mu dá ne jedno, ale tucet dalších dětí a v jeho stanu se rozezní smích dětí, smích nové naděje namísto trudnomyslnosti, která ho naprosto pohltila.

"Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin." Až tak se tedy dokáže vztah dvou kdysi milovaných lidí vyhrotit. Jak dokáže být zaslepená, pomyslel si - Sára volá na pomoc proti mě mého Boha! Abram se cítil pod takovým tlakem, až se přistihl, jak k ní občas pociťuje odpor. Představa, jak zavrhne své dítě, ho drtila. Kdo je teď pro něj víc: ona nebo ono?

Musel se rozhodnout, a bylo to nejtěžší rozhodnutí jeho života. Naději na vlastní dítě tedy pohřbil podruhé a bylo mu jasné, že teď už definitivně. Poprvé, když ztratil víru, že mu je dá jeho Bůh. Podruhé, když vyhnal ženu, která s ním dítě čekala, aby zachránil své manželství. Manželství, ve kterém se však sám už necítil nejlíp.

Abram byl zdrcen. V jeho stanu vládlo odcizení, cítil vinu za to, jak se k Hagar zachoval, měl dojem, že nenachází na žádné straně porozumění, a hlavně, odepsal vše dobré, co mu ještě mohla budoucnost přinést, a nač se tolik upnul. V tu chvíli totiž věděl, že další naděje už nemá odkud vzejít.