„Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham." (Gen 17,4-5)
Změna společenského statusu je vždy jasně patrná, pokud je někomu změněno jméno. Manželka přejímá příjmení svého manžela, lidé si měnili jména, když se chtěli zcela odříznout od své minulosti, začít nový život nebo se plně začlenit do nového národa. V negativním slova smyslu bylo člověku upřeno jeho jméno, měl-li být degradován jeho status na pouhý předmět, jako to bylo v dobách otroctví nebo v koncentračních táborech.
Bůh mu oznamuje (a to ve spojitosti s jeho otcovstvím), že Abram bude mít od nynějška změněné jméno: "A-bra-ham". Co to znamená? Hebrejská hláska "ha" vložena do jeho jména charakterizuje dech - dchnutí Boží, dech života, kterým Bůh tvořil a obživil člověka. Nejen, že Abram přijme život sám pro sebe, ale stane se jeho pramenem pro další generace a národy. A to přesto, že jeho tělo je již pro otcovství mrtvé. Bůh dokáže proměnit smrt v život.
Tato Abramova zkušenost ukazuje důležité principy Božího konání s člověkem. Prvně, že Boží konání se světem je spojeno s lidmi (národem), kteří se zrodili díky nadpřirozenému šíření Jeho života. Jsou zde, v porušeném světě a drží zde zvěst o Bohu. Nejsou přirozeného rodu, jsou znamenáni nadpřirozeným zrozením, které nastalo, když byla smrt přemožena životem. Zvěst evangelia byla proto od počátku doprovázena průlomem nebeského života do našeho porušeného světa. V Písmu zřetelně vidíme, jak ji u Ježíše a apoštolů doprovázelo uzdravování a osvobozování, proud nového života, který má moc obnovit porušené a staré. Nešlo jen o mechanické hlásání (sdělení) pravdy. Doprovodné zázraky nebyly nic samoúčelného, jakási show pro přilákání zástupů. Byl to proud nadpřirozeného Božského života, který se posluchačů dotýkal, pokud k Ježíši vztáhli ruce víry, jako to učinila žena s krvotokem.
A dále, Abramovo přijetí nového života, které tak dobře vyjádřilo jeho nové jméno, bylo spojeno s jeho novou úrovní vztahu s Bohem. Abram musel ve své víře vystoupat výš, než kdy byl (dosud nikdy nevěřil v oživení svého těla, ale nyní to bylo nutné). A tehdy, na této výšině, dosáhl splnění zaslíbení. Nestačí proto hledat v Písmu jakési techniky, jak zázraků dosáhnout. Plynutí moci je plynutí života, a jeho míra je otázkou výšin, na které člověk vystoupal. Většinu Božího konání tak zakoušíme ve chvílích, kdy se vydáváme Bohu, vstupujeme na novou cestu, dospíváme k rozhodnutí, vidíme Boha nově. Na této nové výšině získáváme v Božích očích nový status a zakoušíme novou porci života, nové vítězství.
Není náhodou, že s ním je stejně jako u Abrama spojeno i nové jméno: Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové. (Zj 3,12).
