„Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím... Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou." (Gen 17,2.4.6)

První smlouva z Gen 15 měla Abramovi dotvrdit Boží slib o zaslíbené zemi, a jak jsme zmínili, nebyla by vůbec uzavřena, kdyby Abram po Bohu nepožadoval nějaký důkaz. Ptal se "podle čeho poznám, že ji (= zemi) obdržím?" Bůh ho proto vyzval k uzavření smlouvy tím, že vezme zvířata a obětuje je. Jejich prolitá krev smlouvu dotvrdila, jak bylo tehdy u těch nejdůležitějších zvykem.

Druhá smlouva je však odlišná. Bůh ji především označuje jako "svou". Znamená to, že vyplynula ze svrchovaného Božího úmyslu a Abram nebyl v žádném smyslu jejím iniciátorem, pouze příjemcem. Jejím obsahem primárně není země (ta je jen jednou zmíněna), nýbrž soustředí se na potomstvo samo. Abram se stane praotcem dokonce mnohých národů! Tato smlouva nebyla uzavřena s prolitím krve zvířat, ale člověka (Abrama), protože k zahrnutí  účastníků do smlouvy je nutná jejich obřízka. Jak jsme si ukázali, ta charakterizuje jejich nový status, můžeme říci přerod; Abramovo potomstvo se účastí na smlouvě stává něčím novým, vyšším než doposud.  

V těchto dvou smlouvách s Abramem je vyjádřen Boží plán spásy a jeho jednání s člověkem v dějinách. První smlouva došla naplnění ve zformování národa Izrael, byl oznámen jeho odchod z Egypta a vstup do zaslíbené země. Tato smlouva tak zahrnuje období Starého Zákona s jeho zákoníkem a oběťmi zvířat v pozemském jeruzalémském chrámu.

Druhá smlouva, kterou byla v Božím úmyslu od počátku a Bůh ji proto nazývá "svou" smlouvou, pak došla naplnění skrze prolitou krev člověka - Božího syna Ježíše Krista. Dochází naplnění u Božích následovníků, kteří neopouští fyzický Egypt, nýbrž duchovně "tento svět" a skrze osobní proměnu (transformaci, jejímž symbolem je obřízka viz Kol 2,11) se vydávají na vyšší cestu. Tato smlouva zahrnuje období Nového Zákona, v níž byla přinesena jediná a poslední oběť, po níž už další nejsou třeba. Lidi z mnohých národů - účastníky smlouvy - nepřivádí do konkrétní země, nýbrž do věčnosti.

I ta první smlouva měla ovšem bohoslužebný řád i posvátné místo, ale pozemské... Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí. Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno... (Žd 9,13-15)