Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. (Gen 17,7)
Při uzavření druhé smlouvy s Abrahamem ji Bůh nazval osmkrát jako smlouvu "svou". Nebyla něčím, co by si Abram na Bohu vynutil, nebo o čem by ho musel přesvědčovat, aby to přijal, jak se o to pokoušel v případě Izmaele. Je to smlouva Bohu vlastní, vyplávající z jeho svrchovaného záměru - s kým vlastně? S jedním člověkem Abrahamem, aby si onen vzácný muž mohl užívat požehnání své rodiny a podnikání? O víc tu nešlo?
Je vlastností požehnání, že vždy zahrnuje mnohem víc než učinit dobře svému adresátovi. Stejně jako vše, co z Boha vychází, se i Boží požehnání přenáší dál a rozmáhá, možná je příhodné říct, že přetéká k dalším lidem kolem, jako svědectví o Bohu a pomoc této zemi. Tak i požehnání dané Abrahamovi zahrnuje nejen jej, ale další pokolení, ba dokonce celé národy (v.4), které budou požehnány díky jeho poslušnosti víry.
Jestliže Bůh osmkrát říká, že je to smlouva "jeho", pak zároveň čtyřikrát v souvislosti se smlouvou používá slovo "věčný". Nemůže tomu být jinak: co je Bohu vlastní, je i věčné.
Druhá abrahamovská smlouva tak odráží věčný Boží záměr se světem: mít na zemi nový národ, pokolení těch, kteří jsou zvláštním způsobem znamenáni (a tím pro Boha ze světa vyděleni) a "chodí" (tj. žijí) před ním. Stanou se světu svědectvím o tom, kdo je Bůh a jaký je. Prvním z těchto národů je Izrael, ale nakonec to podle zaslíbení budou i mnozí další (v.6).
Nakonec to nejcennější, co je obsahem smlouvy, vystihuje verš v nadpisu: "Budu Bohem tobě i tvému potomstvu". Lidstvo od počátku bloudilo a zvolilo si povětšinou bohy jiné. Tou největší výsadou všech Abrahamových potomků je ctít jediného pravého Boha, a to od nynějška až do věčnosti. Pro dnešního člověka z tzv. křesťanských zemí už toto není ta nejdůležitější věc, nad níž by jásal. Je totiž zaměřena na někoho jiného, nezabývá se nekonečným uspokojením vlastního já, nesděluje, co dnes většina chce slyšet - co mi náboženství přinese, jak vyřeší mé problémy? A bude mi líp, když uvěřím?
A přesto, otázka: kdo je tvůj bůh? je klíčová pro osud jednotlivce a celého lidstva. Při pohledu na Boha žehnajícího Abrahama a skrze něj svět, si můžeme znova uvědomit, proč platí - o Bohu i o nás - že "blahoslaveněji jest dáti nežli bráti" (Sk 20,35).
