Abraham tedy vzal svého syna Izmaela a všechny zrozené ve svém domě i všechny koupené za stříbro, všechnu svou čeleď mužského pohlaví, a obřezal jejich neobřezané tělo hned toho dne, kdy k němu Bůh promluvil. (Gen 17,23)

Abraham se stával mužem víry. Ta se pozná na poslušnosti snáze než na slovech - a jakkoli Abraham kolísal a během rozpravy s Bohem se neudržel neusmát při představě, že by se věci mohly stát tak, jak mu Bůh říká, nakonec Boha okamžitě uposlechl. Můžeme říci opět uposlechl - stejně se zachoval i při předešlém navštívení před 13 lety. Jenže tehdy byli se Sárou ještě tělesně schopní dítě počít, nyní už ne. Proto nyní musel prokázat větší víru než tenkrát, víru v životodárnou moc Boží, překonávající smrt, víru ve vzkříšení těla.

Toto Boží navštívení teď postavilo celou rodinu a farmu naruby. Jak Abraham se Sárou, tak všichni jejich služební a otroci si už přivykli na to, že malý Izmael se stane dědicem a až dospěje, převezme Abrahamovu roli. A teď se má místo něj prý narodit jiný syn, i když jsou rodiče tělesně zjevně za zenitem. Nezbláznil se náhodou jejich pán, že tomuto věří? Prý má od teď (považte, je mu devětadevadesáti!) nové jméno a mají ho tak oslovovat. A kdyby jenom to. Nakonec přišel s tím, že se dává okamžitě obřezat, ale jak mu řekl Bůh, chce totéž i po nich... A je v tom naprosto neodbytný.

Chlapi napřed tiše lamentovali a pak sbírali odhodlání, kde jen mohli. Oni se na rozdíl od Abrahama s Bohem nesetkali a neměli proto jeho motivaci. Nicméně nemohli popřít, že v době, kdy s ním Bůh mluvil, pohltila tábor podivuhodná atmosféra, plná bázně, jakou nikdy předtím nezažili.

Svému pánu nedokázali dlouho odporovat a uposlechli ho. Několik dalších dní byl v táboře klid, nepracovalo se, občas se z toho nebo onoho stanu ozývalo bolestné zasténání. Abrahamovi došlo, že nyní svou vírou dává vlastně veřejně v sázku Boží jméno. Jestli Sára neotěhotní, bude bolest, kterou museli jeho muži snést, jen zbytečnou obětí pošetilosti jednoho starce na jeho cestě k duchovnímu sebeurčení.