Tu řekla Sáraj Abramovi: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit. Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin.“ (Gen 16,5)

Nebylo nic nového pod sluncem, že si ženy občas vjely do vlasů a do okolních stanů se rozléhaly vysoké tóny jejich ječivých hlasů. Ale další den byly schopné postavit se na zápraží a klevetit o novinkách, příbuzných nebo dětech. Ale mezi Sárou a Hagar se nyní objevila nesmiřitelnost, která jako by se oběma hluboce zaryla pod kůži. Sára byla jako vyměněná. Ona, která celý plán vymyslela, najednou začínala pociťovat hořkost nejen vůči Hagar - ale i k ještě nenarozenému dítěti, na které se přeci tolik těšila!

Abram doposud věřil, že se situace urovná, ale nyní chodil stále více zachmuřen. Když jej po několika týdnech Sára definitivně požádala, aby těhotnou Hagar vyhnal, samozřejmě to odmítl - co si to Sára k čertu myslí, má se snad zříct svého vlastního dítěte?

Byl postaven před krutou volbu: Sára nebo Hagar; Sára nebo... jeho dítě. V té chvíli upadl do těžké sklíčenosti. Neviděl žádnou rozumnou cestu, žádné řešení. Napadalo ho, že to všechno byla přeci její vina, nebylo by tedy snad správné, aby pykala ona? O nejtěžší volbě, kterou v tu chvíli dělal, jí nikdy neřekl, styděl se za ni, ale nemohl si pomoct: nebylo by vlastně správné, aby... odešla Sára? Abram mohl začít novou rodinu, s ženou, která mu dá ne jedno, ale tucet dalších dětí a v jeho stanu se rozezní smích dětí, smích nové naděje namísto trudnomyslnosti, která ho naprosto pohltila.

"Ať mezi mnou a tebou rozsoudí Hospodin." Až tak se tedy dokáže vztah dvou kdysi milovaných lidí vyhrotit. Jak dokáže být zaslepená, pomyslel si - Sára volá na pomoc proti mě mého Boha! Abram se cítil pod takovým tlakem, až se přistihl, jak k ní občas pociťuje odpor. Představa, jak zavrhne své dítě, ho drtila. Kdo je teď pro něj víc: ona nebo ono?

Musel se rozhodnout, a bylo to nejtěžší rozhodnutí jeho života. Naději na vlastní dítě tedy pohřbil podruhé a bylo mu jasné, že teď už definitivně. Poprvé, když ztratil víru, že mu je dá jeho Bůh. Podruhé, když vyhnal ženu, která s ním dítě čekala, aby zachránil své manželství. Manželství, ve kterém se však sám už necítil nejlíp.

Abram byl zdrcen. V jeho stanu vládlo odcizení, cítil vinu za to, jak se k Hagar zachoval, měl dojem, že nenachází na žádné straně porozumění, a hlavně, odepsal vše dobré, co mu ještě mohla budoucnost přinést, a nač se tolik upnul. V tu chvíli totiž věděl, že další naděje už nemá odkud vzejít.