I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. (Gen 16,4)

A tak se u Abramů znovu slavilo. Tentokrát ne jako po uzavření smlouvy, kdy Abram pevně věřil, že vysněné dítě přijde, jistě už brzy. Ale to byla vlastně jen idea, v ruce neměli nic pevného a tak se po pár měsících jejich povznesená nálada začala měnit v chmury, jak se prchavý obláček naděje postupně rozplýval. Ale nyní to bylo něco hmatatelného, viditelného - dítě je konečně na cestě! U Abrama i Sáry se objevil pocit obrovského uspokojení, ba úlevy. O to nejdůležitější, nač čekali dlouhé roky, už nepřijdou.

Ale ouha! Velice rychle po prvních vlnách uspokojení se opět objevily trhliny jejich radosti. Hagar, která v celém Abramově domě byla vždy jen v pozici otrokyně, si uvědomila, jak její cena vzrostla a začala se chovat jinak. Její sebevědomí narostlo, jako by byla téměř paní domu; vždyť to ona dá svému pánu to nejdůležitější, co mu "ta jeho" nikdy nedala. Hagar poznala jejího muže a on se k ní nyní chová jinak než dřív. Hagar ví, jakou má pro něj cenu, mezi ostatními otroky a služebníky v domě je patřičně privilegovaná. A Sára? Copak ji tu někdo k něčemu potřebuje?

Abram se octinul v určité pasti. Toužebně se upínal k času, kdy mu Hagar porodí dítě a doufal, že to bude syn. Zároveň si všímal toho, jaké napětí se v domě rozprostřelo mezi Sárou a Hagar a jak se jejich konflikty vyostřují. Proti každému jinému by ihned zakročil - nikdo by si ke své paní nedovolil to, co Hagar, to bylo neslýchané. Ale cítil se v té situaci bezzubý - jak mohl tvrdě jednat s ženou, od níž očekával to nejcennější?

Uprostřed každodenních konfliktů začínala z Abramova domu mizet radost, kterou nakrátko pociťovali. Abram si často povzdychl a v letmých okamžicích si začínal uvědomovat pravdivost přísloví „kradená voda je sladká..." (Př 9,17). Přesto doufal, že i přes dílčí zhořknutí dokáže nakonec ukojit jeho žízeň.