(Hospodinův posel) dodal: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh) , neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím.“ (Gen 16,11-12)

Abram se sám nedokázal odstřihnout od Hagar a dítěte, a tak zvolil trochu alibistické řešení Sářina naléhání - nechal jí Hagar na pospas. Sára ji šikanovala tak, až od ní Hagar uprchla. Při zastavení u pramene ji navštívil Boží posel a sdělil jí, ať se pokoří a vrátí. Osamělá těhotná žena neměla moc šancí na přežití.

Po odchodu Hagar Abrama zaplavila obrovská bolest, neboť tím ztratil své jediné dítě. Když se zakrátko Hagar vrátila se změněným postojem, který, jak se zdálo, umožňoval její setrvání a Sářin tvrdý postoj byl obměkčen, vrátila se mu ztracená radost. Děkoval za to Bohu, jeho svět měl zase jasnější barvy, vrátila se mu naděje, očekávání dobrých věcí, a budoucnost dostala zářné jméno: IZMAEL.

Abram cítil, že nyní potřebuje určitý čas, aby si mohl odpočinout, zklidnit rozbouřené emoce, vrátit život k normálu. Prožil jedno z nejtěžších období svého života a měl za to, že to nejhorší mají za sebou. Nakonec, řešení, které se dostavilo vlivem vnitřní změny Hagar, bylo vlastně to nejlepší možné. Hagar může zůstat a Sára pak přijme její a Abramovo dítě za vlastní.

Je zřejmé, že Abram ještě stále plně neznal Boží cesty. Kdyby věděl, jaké ovoce vzejde z jeho skutku, patrně by jej nikdy neudělal. Jako by se do povahy Izmaele natrvalo vtisknul konflikt, který jeho očekávání provázel, "bude to člověk nezkrotný... jeho ruka bude proti všem a ruce všech proti němu". Tam, kde se Abram se Sárou těšili na hezké chvíle s roztomilým chlapcem, se začal vyklubávat neurvalec drsných způsobů, divoké, nespoutané povahy. To dítě přineslo nakrátko radost, ale jak vyrůstal, se soužití s ním stávalo stále obtížnější a konflikty byly na denním pořádku. Nebylo mu ještě ani dvanáct let a Abram se opět začal sklánět pod tíží chmurných myšlenek: jak vše půjde dál, jestli se Izmael nezmění? Cítil, jak mu s přibývajícími roky ubývá sil, rád by měl jistotu, že zajistil budoucnost své rodiny a farmy, ale neodbytně se mu do mysli vkrádala otázka, jak to dopadne, až se Izmael stane hlavou celého jeho domu?