08 prosince 2021

Abramovi bylo osmdesát šest let, když mu Hagar porodila Izmaela. (Gen 16,16)

Po Izmaelově narození přehlušovala radost ostatní nepokojné myšlenky, které se Abramovi honily hlavou. Jednak to byly dozvuky konfliktů se Sárou, ale i neodbytný pocit, že je teď něco jinak vůči Bohu. Jako by teď Boha nevnímal jako dřív a nemohl k němu najít v nitru cestu. Abram si byl vědom toho, že tím, že zplodil Izmaele, mu vyjádřil nedůvěru. Pokud ho předtím následoval do Kanáanu a poznával, jak je oproti jeho dřívějším modlám skutečný, jak ho provází a žehná mu, neshodil to vše svým krokem ze stolu a nevyjádřil tím, že bylo jednodušší zůstat v rodné zemi, vůbec ji neopouštět a zplodit s nějakou otrokyní potomka tam? Musel se ptát sám sebe, jestli ještě věří Božímu slibu, že se stane dědicem země, když neuvěřil zaslíbení dítěte. Opravdu ho Bůh v něčem klamal?

Abram čekal, až se mu Bůh opět přiblíží a bude s ním moci promluvit. Pomalu si začínal připouštět, že též bude na něm, aby mu leccos vyznal jako svůj omyl. Po kritické zkušenosti posledních měsíců přece jen nebylo možné nevidět, jaký je to rozdíl, kráčet po požehnaných stezkách, nebo zakoušet nepokoj cest, na kterých sveřepě prosazoval svou vůli proti Boží.

Jenže tísnivé ticho, které se po zplození Izmaele rozprostřelo mezi jeho stanem a nebem, nezmizelo po dalších třináct let. Nebe bylo zavřené a Bůh už k němu nepřicházel. 

Poslední slovo, které od Boha k Abramovu domu přišlo, tak slyšela - Hagar. Ale nebylo to slovo, které by Abrama povznášelo, obzvláště když mohl v dalších letech stále zřetelněji pozorovat, jak se na Izmaelově povaze naplňuje. Abram pozoroval dospívajícího chlapce a uvědomoval si, že co je na světě, neprožil žádné setkání s Bohem jako dřív. 

Zatímco odpuštění může člověk získat zdarma, protože nezáleží na nás, duchovní bohatství nikoli. Když se Abram vydal na cestu následování, jedenáct let stoupal výš. Poznával Boha na svém životní putování a skrze zjevení, kterých se mu dostalo, protože byl Bohu blízko, ale toto bohatství pak svou nevěrou ztratil. Zdálo by se, že svévole a chození po vlastních cestách budou jen drobnou epizodou, kterou stačí vyznat a obratem být zase tam, kde předtím byl. Ale o duchovní plnosti toto neplatí. Člověk musí znova vystoupat na horu, na níž dříve stál.

Ten druhý výstup je však mnohem těžší.

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu st...