Kdosi řekl, že to nejhorší, co Božího člověka může potkat, je mlčící Bůh. Člověk, který v Boha nevěří a nepočítá s ním, to má snazší, něco takového ho prozatím neděsí. Ale na tom, kdo poznal a ví, začne ležet tíha ticha, které není prolomitelné tak, jak člověk obvykle reaguje - zesílenou náboženskou horlivostí, zapřísaháním se ani přinášením obětí (askezí). Jako by tyto věci Boha vůbec nezajímaly, jestliže je v nepořádku vnitřní postoj člověka. Často jde o poslušnost v některé konkrétní otázce, ohledně níž Bůh k člověku mluvil, a na které mu u něj velmi záleží. Nepomůže opomenout ji a namísto toho nabídnout přemíru snahy v deseti jiných oblastech, kde poslechneme celkem rádi.

Abram možná dál uvážlivě vedl svou farmu, byl příkladem pro své okolí a pomáhal chudým, kteří jejich tábor vyhledávali. Štědře je obdarovával z přebytků, kterými farma oplývala. Ale jeho vnitřní život byl náledujících třináct let rozprostřen mezi dvěma polohami. Potěšením, kdykoli pohleděl na svého syna a radostí z jeho prvních krůčků a růstu. Ale na druhé straně ten divný pocit, že ztratil blízkost Boha, požehnání nebe, které mu bylo předtím tak blízko. Ve chvílích, kdy si to uvědomoval, radost z Izmaele opadala a plnila ho spíš určitá zasmušilost. Jako by nevěděl, co dál.

Jednou ho navštívili nějací lidé s pozvánkami na shromáždění, které se prý koná ve velkém stanu na planině za Gomorou. Usmívali se a snažili se Abrama potěšit. Bůh tě miluje, opakovali mu. Já vím, odpověděl zamyšleně Abram. Miluje tě takového, jaký jsi! Vím, řekl. A ty už pro to nemusíš nic udělat. Ano, i to vím. Přijdeš tedy radovat se a načerpat novou sílu víry?

Odpověděl jim po delším přemítání: nezlobte se, ale nyní nemohu. Myslíte to dobře, ale já si nebudu něco nalhávat. Mé srdce krvácí. Vždyť já jsem se setkal s Hospodinem tváří v tvář. Nestačí mi si nebe vymalovávat v mysli. Já ho chci zakoušet ve skutečnosti, jako dřív. Ale nemohu, a asi už dobře vím, proč.

Jediné, co nevím, jak bych to mohl vrátit zpátky.