15 prosince 2021

Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím.“ (Gen 17,1)

Aby člověk vnímal Boha, musí k tomu být jeho nitro připraveno. Dobře to vystihl Ježíš v podobenství o rozsévači - dobré símě samo nestačí k tomu, aby vzešlo dobré ovoce. Musí k tomu být připravena i dobrá země. Zkuste promlouvat k proudu lidí na ulici o kráse ranního rozbřesku, a Vaše slova zachytí jen ti, kteří jsou k takovým věcem všímaví nebo naopak, kteří je už dlouho neviděli a žízní po nich. Ostatní k tomu budou hluší.

Abramovo srdce bylo proto postupně připravováno na to, aby mohl od Boha slyšet slovo a přijmout ho vírou. Tím se stane účastníkem největšího zázraku, kterým Bůh provází člověka dějinami spásy a kterým ho vysvobozuje, totiž zrození života ze smrti. Nemá-li život v našem věku nenávratně skončit věčnou smrtí, není z něj jiné cesty než přes "údolí stínu smrti" do nebeského božského života. Jinými slovy jde o smrt a vzkříšení. To bylo pro Abrama jedinou nadějí na nový život, jelikož jeho tělo postupně odumíralo.

Po třinácti letech Bůh prolomil mlčení a znovu k Abramovi přišel. Doposud nikdy mu neřekl tak jasně a univerzálně, co po něm, stejně jako po každém Božím člověku, žádá: "choď stále přede mnou, buď bezúhonný!" My obvykle říkáme, že chodíme "s" Bohem, nikoli "před" Bohem. Abram má tedy být pro Boha jako otevřená kniha a má dbát na bezúhonnost svých cest. Žádná modla nekladla takové požadavky na své uctívače. Byl by to zotročující požadavek, kdyby Bůh nebyl láska, ve skutečnosti anebo (pozor!) třeba jen v Abramově představě o něm. Pak by totiž šlo o jakousi formu interního náboženského vězení.

Jak vzácné je, když odjinud z Písma víme, co už stále silněji vnímal i Abram, že Bůh opravdu "láska je". (1J 4,16).

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu st...