18 prosince 2021

Proto Abraham Bohu řekl: „Kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“ (Gen 17,18)

Po narození Izmaele byl Abram vnitřně rozdělen. Upnul se na něj, a jak rostl (a dokud byl něžné dítě), miloval ho stále víc, jak se jen člověk ve stáří dokáže upnout na jediného potomka. Cítil, že se tím v srdci odklání od Boha - dítě ze Sáry podle Božího zaslíbení, nebo dítě z Hagar, které získal vlastním přičiněním - to byly dva různé světy a musel si vybrat, ve kterém spočine. Nebylo jednoduše možné je propojit a být zároveň v obou, protože se vzájemně vylučovaly.

V prvních letech po narození Izmaele proto Bůh Abramovi tak trochu chyběl i nechyběl. Měl dostatek pozemských požehnání a teď konečně naplnil poslední nouzi, kterou na světě pociťoval. Přepnul se do vnitřního módu "Bůh mi díte nedal, tak dobře, že mám aspoň Izmaele". Vnímal ticho, které k němu nyní z Boží strany panuje. Uvědomil si ale také jinou věc, kterou si zpočátku ani nechtěl nahlas přiznat... totiž, že si už možná ani nepřeje, aby ho Bůh opět navštívil. Kdyby se to stalo, cítil by se před ním velice zahanben, a hlavně, situace v jeho rodině by se nesmírně zkomplikovala.

Ale jak Izmael rostl a projevovala se jeho konfliktní povaha, přistihl se občas, jak si potajmu zoufá. Tehdy se jeho jistota začala drolit a on začal být připravován na to, aby v srdci změnil smýšlení a navzdory tomu, čeho se dopustil s Hagar, přijal pro sebe Boží slovo a ono se mohlo "stát tělem".

Bůh k němu tedy po třinácti letech nepřišel náhodou, jeho mlčení trvalo tak dlouho, dokud nemělo smysl ho prolamovat. Když přišel, bylo všechno postaveno vzhůru nohama. Abram o Izmaelovi již v skrytu duše pochyboval, ale tak veliký přerod smýšlení, ztráta jediné jistoty, kterou zatím měl, naprostá změna životního nastavení, to vše bylo na něj najednou příliš. Nabízí proto Bohu Izmaele („kéž by Izmael žil v tvé blízkosti!“), svůj nejvzácnější poklad, kterého se v srdci ještě nedokáže vzdát.

Každý člověk někdy volí mezi blízkými jistotami a vzdálenou lepší cestou. V životě platí přísloví o vrabci v hrsti a holubovi na střeše; neplatí ale na Boží cestě. Tam je holub (nebo biblicky možná holubice?) důležitější: ona cesta dle Kristových slov začíná ztrátou jistého ve prospěch věčného. "Neboť kdo by chtěl zachovat svůj život...".

Abram, stejně jako my, inklinoval k tomu, aby se chopil blízkých jistot a vzdálená požehnání nechal snílkům. Jisté ale je, že kdyby se v tom nezměnil, nikdy by se nestal Otcem víry.

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu st...