Tu padl Abraham na tvář, usmál se a v duchu si řekl: „Což se může narodit syn stoletému? Cožpak bude Sára rodit v devadesáti?“ Bůh však pravil: „A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Bude se smát). (Gen 17,17.19)
Je to již druhé navštívení, při kterém Abram zápasí o víru přímo před Boží tváří. Zmínili jsme, že první smlouva z Gen. 15 by vlastně vůbec nevznikla, kdyby Abram nežádal od Boha znamení ("podle čeho to poznám?"). Nyní je Abram v podobné situaci, ale s tím rozdílem, že mezitím hodil flintu do žita a rozhodl se pro vlastní řešení, ke kterému Boha nepotřeboval. Proto je teď pro něj těžší uvěřit, než prvně. Nyní má v duši hluboké zklamání, vždyť po uzavření první smlouvy na Boha dlouhé měsíce čekal, ale nic se nestalo. Má se vzdát toho, co už má pevně v ruce, a vyměnit to opět za pochybnou nejistotu, ve které se už jednou zklamal?
Každé setkání s Bohem bylo pro Abrama mimořádné. Přítomnost božské životodárné moci, která jej zastínila, byla nepopsatelnou zkušeností. Ale teď byl Božími slovy o narození dalšího dítěte (vždyť už syna má, prvního, právoplatného syna!) uveden do takového vnitřního zmatku, že ztratil kontrolu nad tím, jak reaguje. Přistihl se, jak se přímo před Bohem smál při představě, že by to mohla být pravda. Jako by říkal: jestli tohle myslíš vážně, Bože, to ses trochu opozdil. Tenkrát, před třinácti lety, když jsme na tebe čekali, to snad ještě šlo. Ale nyní je už opravdu pozdě. Ani já ani Sára už definitivně nemůžeme mít děti.
Víra v biblickém smyslu důvěry není nikomu darována mimoděk, jak si někdy nevěřící lidé myslí, jako by ji někomu Bůh dal a jinému upřel, takže mu věřit nejde, a proto se ani nemá smysl o to snažit. Tak to ale není. Ve skutečnosti se víra rodí v zápasu a je probojována, jak člověk stoupá z údolí nevěry na výšiny víry. Abraham, otec víry, prošel touto cestou před námi a Bůh jeho zápas vzal na vědomí s laskavým humorem (Izák dostane jméno, které bude připomínat Abramův skrývaný smích). Proč? Protože Abram během rozhovoru s Bohem nakonec opět dospěl k tomu, že věřit chtěl - ale ve své lidské slabosti jakoby nemohl. Jak to víme? Podle skutků, které následovaly po této rozmluvě. Abram Boha nakonec poslechl ve všem, co po něm Bůh žádal, a tato poslušnost je ovoce víry (Jak 2,14 J 14,21) Vypovídá o našem srdci a postoji k Bohu víc než slova. Když Abram s Bohem mluvil, byl tedy jeho postoj podoben otci posedlého chlapce: "Věřím, pomoz mé nedověře".
Jak vzácné je, že totéž můžeme vyznávat i my ve chvílích, kdy se nám nedaří povznést se vírou nad naše problémy a zachvacují nás chmury - nebo ironický smích, jaký by mělo smysl pokračovat, když dál už přece žádná cesta není.
