21 dubna 2021

O tom, co je to požehnání, mohl mít Abram až do příchodu do Kannánu docela jasnou představu. Od té doby, co odešel z Uru, se mu dařilo ekonomicky stále lépe a jeho rodina se stávala farmou za pochodu, která nabírala stále více pracovníků (tehdy to prakticky znamenalo kupovat otroky). Dokládá to, že měli k dispozici přebytek výnosů, které Abram opět investoval. Nesmírně však vyzrál i po lidské stránce. Začal se očividně měnit, vztah k jeho Bohu pro něj otevíral nový vnitřní svět, zabýval se myšlenkami a otázkami, které rozhodně neměl, dokud uctíval modly. Jelikož byl v oblasti jejich nového náboženství vůdcem, znamenalo to, že prakticky přebíral duchovní vedení rodiny od svého otce a stával se hlavou kmene.

Abram zatím poznal vztah k Bohu na první úrovni, úrovni dítěte. Na této úrovni člověk očekává, že mu Bůh bude pomáhat, předcházet ho, řešit jeho problémy, starat se, jedním slovem žehnat mu, což v jeho chápání zamená "dělat mi dobře tak, jak tomu teď rozumím a očekávám".

Je to tak přirozené - dnešním žargonem bychom řekli, že to byl vztah, který si Abram mohl až do určitého okamžiku spokojeně užívat. Ale jakkoli je "užívání si" pro mnohé vrchol jejich víry, Abram na tomto bodě zůstat neměl. Z dítěte měl vyrůst a stát se Božím přítelem (Jak 2,23). To už je vztah na jiné rovině, v němž existuje vzájemná známost, porozumění a důvěra jednoho k druhému. Dítě s otcovou pomocí počítá, ale jako člověka ho nemůže chápat; oproti tomu přátelé spolu sdílejí své úmysly, porozumění světu i tajemství.

Charakter a víra roste ve zkouškách, a Abram do nich proto musel vstoupit, jestliže se měl dále proměnit.




I nastal v zemi hlad. (Gen 12,10) Abram byl zmaten. Jeho následování nového Boha bylo pro něj zatím mnohem úspěšnější, než by si byl pomysle...