Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo... (Gen 22,4)
Abraham dospěl až k místu, kde se podle ortodoxních Židů odehrály klíčové události duchovní historie. Zde bude mít později Jákob vidění otevřeného nebe; zde padne oheň na Davidovu oběť a označí tak místo pro oběti; zde bude stát Šalomounův chrám; a "až se naplní plnost času" (Gal 4,4) bude na této hoře znovu obětován milovaný Syn, Beránek Boží.
Bůh dal Abrahamovi znát svou vůli. Od toho okamžiku bylo na něm, zda uposlechne a do jaké míry. Ještě se mohl zastavit. Mohl se otočit a vrátit se zpět. Mohl pokračovat, ale vyhledat sám náhradu za svého syna. Pak na hoře uspořádat velkolepé obětní shromáždění a předložit Bohu jinou variantu uctívání, než Bůh chtěl. Abraham nic z toho neudělal, ale to neznamená, že se mu i takové věci nehonily hlavou. Když k němu Bůh mluvil, cítil jeho blízkost, ale ten prožitek vyprchal a on poté zůstal už jen "sám se sebou". Musel vážit, jak se zachová, a zda ten hořký pohár vypije až do dna.
Napadlo ho mnohé, ale vůbec se s Bohem nepřel. Je zřejmé, že svůj ani Izákův život už nepovažoval za soukromou věc. Bůh ví, co prožívám, a i to, zda Izák žije, budu brát z Boží ruky. Boha znova uslyšel až poté, co uposlechl. Je to obecný princip zkoušky - po jejímž skončení se Bůh člověku přiblíží ještě víc než kdy dřív.
Pokud zde Jákob později nahlédl do duchovního světa, byl v jiném postoji. To poznání bylo jistě vzrušující a povznášející, ale bylo mu málo platné, leccos viděl, ale Boha neposlouchal. Bůh mu proto nežehnal, Jákob měl poté naopak velmi krušný život. Mnoho lidí se snaží dodnes o totéž - dostat se k poznání duchovního světa, aniž by museli Boha poslouchat. Ale je to marnost. Jákob musel být nejprve proměněn, ba zlomen. Požehnání přichází na ty, kdo poslouchají.
Což někdy znamená být připraven vydat Bohu to nejcennější, vstávat brzy zrána a kráčet dlouhou cestou, kterou nám ukázal. Tak dlouho, dokud znova neuslyšíme Jeho hlas.
