Jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu. (Gen 22,17-18)
Na hoře Mórija Bůh Abrahamovi zopakoval a ještě rozvinul požehnání, které mu oznámil na počátku při jeho povolání v Kaldejském Uru. Tehdy ho vyzval: Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! (Gen 12,2) Ač ta slova znějí podobně, je mezi nimi velký rozdíl. Na začátku Abram Boha neznal, ale byl ochoten vyjít na dlouhou a ne vždy snadnou pouť následování. První Boží slova k němu nebyla tvrzením něčeho, co už nastalo, ale pozváním. Byla zaslíbením pro budoucnost člověka, který, pokud uposlechne, okusí, že Bůh je dobrý.
Tatáž slova vyřčená na hoře Mórija jsou již řečena jinému Abrahamovi, pro něhož nejsou jen něčím potenciálně možným a budoucím, nýbrž požehnáním, které na něm spočívá tady a teď. Je jeho nositelem. Nejdůležitější dávná výzva k němu zněla "staň se". Být nositelem požehnání nespočívá v prvé řadě v tom, co děláme, ale kým se stáváme. A k Abrahamově cti nutno dodat, že "se stal".
Mezi těmito dvěma vyhlášeními, mezi Urem a Mórijou, putoval Abraham svou dlouhou a dramatickou duchovní pouť. Na hoře Mórija došel svého vrcholu, po němž už další zásadní duchovní zkušenost neprožil. Jeho pouť k tomuto milníku trvala víc než třicet let. Je zajímavé položit si otázku, co Abraham celou tu dobu vlastně dělal? V čem jeho cesta k získání zaslíbeného potomka a požehnání spočívala především?
Možná nás překvapí, že kromě několika velkých událostí jako třeba vysvobození Lota, prakticky celou dobu čekal na Boha. Jakkoli se to zdá dnešnímu člověku divné a nepochopitelné, duchovní cesta je ve skutečnosti především čekání. Ne však pasivní "Bůh to má v rukách, tak o co jde?". Je to čekání aktivní. Čekání na Boha, aby naplnil mou duši, mou cestu, dal východisko a vítězství. Nevím kdy, nevím jak, ale "jistotně přijde a neopozdí se" (Žd 10,37). Člověk, který ví, že ze svých sil nemůže nic, že veškerá moc k vítězství je svrchovaně Boží, takový člověk je ochoten čekat. Nepovažuje to za ztrátu, neboť ví, že tím svůj život stále více naplňuje Bohem a směřuje k vítězství.
Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse. (Ž 42,6)
