Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž se Lot usadil. (Gen 19,29)
Člověku se až zatají dech: Bůh pamatoval... ale ne na Lota, o jehož život šlo, ale na Abrahama! Lot přitom byl muž spravedlivý, a nejen nějakou okázalou formou zbožnosti. Písmo říká, že byl sodomskou realitou "sužován" (2Pt 2,7). Neměl jen fasádu lepšočlověka, ale již jsme si ukázali, že v Boha sice věřil, ale nevidíme na něm živý vztah k Němu, známost ani vědomou ochotu poslechnout. Lot připomíná věřícího, který je morálně výš než jeho okolí, nedopouští se nepravostí, lidé vidí jeho spravedlivý vnějšek, ale na rozdíl od Abrahama už ne podstatu, z níž by to vycházelo.
Ovšem jak šokující je zjištění, že Lot by nebyl pro tuto svou spravedlnost zachráněn! Dokud člověk nepozná Boha, ne v morálních naučeních a přikázáních, ale jako osobu, musí se mu takové vidění světa příčit, protože odporuje prosté lidské spravedlnosti. Nebudou snad zachráněni ti lepší z nás? A nepatřím snad mezi ně? (Člověk to však většinou říká jinak: určitě nepatřím mezi ty nejhorší. Ti možná do horoucích pekel patří, ale já? Kdo jiný už by pak mohl vůbec do nebe dojít?).
Jenže k záchraně nepostačí být navenek dobrým člověkem, nýbrž vstoupit do specifického vztahu k Bohu, v němž člověk prožije odpuštění a proměnu. Jeden můj přítel se kdysi zamyslel nad otázkou, kdo vlastně jednou bude v nebi? Napadla ho jednoduchá odpověď: s jistotou jen ten, kdo tam chce být. A v tom spočívá zásadní rozdíl mezi Abrahamem a Lotem. Ne ve vnější úrovni morálky, kterou zastávali. Možná si v tom byli velmi podobni a možná byl Lot dokonce navenek lepší, jak jsme již zmínili, protože se zatím nedopustil tolika přehmatů. Ale Abraham přes své pády chtěl být tam, kde ho vedl jeho Bůh, na výšinách, kde Ho nalézal, a když Ho ztratil, vyhledával ho znovu. Lot žádnou volbu směrem k Bohu ve svém životě neudělal, protože s ním neměl živý vztah, netoužil po něm. Zůstával tam, kde to vyhovovalo jeho nátuře - v místě pohodlí a okázalého přepychu, daleko od Boha, který mu nechyběl, po kterém nežíznil. Pokud se utěšoval, že své okolí morálně převyšuje, a Bůh to musí respektovat, ukázalo se, že ve chvíli soudu by ho toto samo o sobě nespasilo - stejně jako žádného jiného člověka.