Vysvobodil však spravedlivého Lota, sužovaného nezřízeným chováním těch zvrhlíků. Dokud ten spravedlivý přebýval mezi nimi, trápilo jeho spravedlivou duši, že musel den ze dne slyšet a vidět jejich nemravné skutky. (2 Pt 2,7-8)
Při bilancování na sklonku života je obvyklé zamyslet se nad milníky, které ponejvíce určily běh života člověka. U Lota to byl bezesporu okamžik jeho rozchodu s Abramem.
Lot se s ním rozešel po fiasku v Egyptě. Abram byl odtud po skandálu s hanbou vykázán, a jeho hvězda tím notně ztratila na lesku. V Egyptě sice zbohatl, ale díky Sáře, takže ostatní mohli namítat, že to na rozdíl od něj bylo téměř zbytečné kodrcání se tam a zpět, nechutný zážitek a návrat do vyprahlé země. (Abram chtěl původně uniknout hladu, ale musel se do Kanaánu vrátit dřív, než plánoval, a země se proto stále ještě nezotavila.) Není divu, že Lot nyní viděl svého strýce mnohem kritičtěji, než kdy předtím. V karavaně zaznívaly uštěpačné poznámky a objevilo se v ní napětí, které začalo přerůstat do hádek mezi pastýři. Jenže kdyby Lot měl k Abramovi postoj výhradní úcty, pastýři by věděli, že si to nemohou dovolit a Lot by je umlčel. Ale leccos bylo nyní jinak a Abramovi nezbylo než se stáhnout - měl máslo na hlavě. Všem bylo zřejmé, že se nelze stoprocentně spolehnout na to, že vždy ví, kam jít a co dělat. A tak, když se vrátili do vyprahlého Kanáanu a on zamířil opět na výšiny, ťukal si Lot na čelo. Najednou věděl mnoho věcí líp než on: třeba, že teď je čas jít jinam, na zavlažovaná místa! To si Abram už zase vymýšlí nějaké nesmysly?
Nebylo divu, že napětí a ztráta úcty vyústila do jejich rozchodu. O tom, že to nebylo právě v pohodě svědčí i fakt, že se poté zjevně příliš nestýkali, a možná už ani neviděli.
A právě tento přelomový okamžik určil, co Lot v dalším průběhu života definitivně ztratí, a co získá.
Definitivně totiž ztratil kontakt se svým strýcem, kmenem, který byl tehdy jediným místem, kde se v Kanaánu uctíval pravý Bůh. Abram nebyl jistě dokonalý, ale hledal Boha. Lot s Bohem živý vztah neměl, a proto od té doby ztratil motivaci a vedení k Bohu, které mu soužití s Abramem dávalo. Pomalu, ale jistě se přesunul k formě života ze setrvačnosti, s vírou ve formě sice ctné mravní kultury, která však již nemá vnitřní moc k další proměně a nedokáže ovlivnit ani vlastní potomky či okolí.
Nikdy neztratil prosperitu a dokonce na ní mohl rozchodem ještě získat, protože v Sodomě byl na úrodnějších místech než dřív. Získal také dům v tomto Beverly Hills tehdejšího světa a obecenství s jeho obyvateli, po kterém zřejmě velmi toužil.
Ale Písmo je nemilosrdně pravdivé: získal také celoživotní soužení. „Den ze dne byla trápena jeho duše“, říká Petr. Stále, bez možnosti úniku. Pokud Lot nyní v jeskyni bilancoval, ten pohled byl tristní. Část života, na niž byl doposud nejvíc hrdý, tu svrchovaně vlastní, kterou si dokázal zařídit a nepotřeboval k tomu Abrama – ta mu byla zcela vzata. Snad se mu nyní otevřely oči, aby pochopil, že mu nakonec kromě blažených chvilek užívání si blahobytu a povyražení se sousedy nepřinesla než trápení, rozklad rodiny a ztrátu jeho ženy. Jaký to vlastně byl život? Nebyl jsem tak trochu blázen, když jsem ho žil?
Ale jestliže minulost byla depresivní, jaká je současnost? Když se Lot rozhlédl kolem, napadalo ho, že temná stejně jako tato jeskyně.
