Tak obě Lotovy dcery otěhotněly se svým otcem. I porodila prvorozená syna a nazvala ho Moáb (to je "Z otce zplozený"); ten je praotcem Moábců až podnes. A mladší porodila také syna a nazvala ho Ben-amí (to je "Syn mého příbuzného"); ten je praotcem Amónovců až podnes. (Gen 19,36-38)

Dostáváme se k závěru Lotova příběhu, a bohužel to opravdu není žádný happyend. Když vidíme, k čemu Lotův běh života dospěl, oč úsměvnější nám může připadat výklad o touze dcer stát se pramáti Mesiáše - ovoce, které po nich na této zemi zůstalo, byly totiž národy Moáb a Amón. Pokud zmínky o nich sledujeme v Písmu dále, pak skutečně platí: žádný Mesiáš, ale často zavilé nepřátelství vůči zaslíbenému semeni, potomkům Izáka. Nepřátelství, které si nic nezadalo s nepřátelstvím cizích národů, které vůči Izraelcům nebyly v žádném příbuzenském vztahu.

Na Moábce a Amónovce můžeme pohlížet podobně jako na Izmaele: jsou výsledkem lidské tělesnosti. Jenže u Abrahama a Sáry byla přes to všechno touha po Bohu, jeho cestě a požehnaném potomstvu a Izmael je znamením období, kdy upadli do nevěry, neobstáli ve zkoušce. Ale protože chtěli být Božími následovníky, vrátili se zpět a později v ní zvítězili! Ovšem u Lota či jeho dcer nic takového jako touhu po Božích věcech nevidíme a ani žádný reparát. Přitom, pokud se podíváme ještě hlouběji: kdyby se byl Lot neoddělil od Abrama, anebo ještě jinak, kdyby byl po svém oddělení alespoň nešel do Sodomy, centra tehdejšího "světa", Moábci a Amónovci by na zemi nebyli.

Kolik věcí se v našem životě zrodí, protože je naše srdce taženo jinam, než by ho vedl Bůh... Lotův příbeh nám může sloužit jako varování, protože s našimi Amónci a Moábci pak musíme žít. Skutečně zůstali nemilými sousedy Izraelců, stejně jako se Abrahamovi později nepodařilo zcela uchránit Izákovo potomstvo tím, že odeslal Izmaele daleko na východ.