Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘ Je to snad pro Hospodina nějaký div? (Gen 18,13-14) --- Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. (Žd 11,11)

Sára si po právu mohla myslet, že s Abrahamem nedělají Bohu na zemi žádnou ostudu: jsou tu jediní, kteří ho vpravdě ctí a nemají jiné bohy. Žijí ve spořádané rodině, jsou si věrní, jejich farma je pojmem široko daleko a těší se respektu sousedů i vlastního služebnictva - co víc by od nich mohl Bůh chtít?

To všechno bylo jistě dobré. Ale náš problém je v tom, že Bohu předkládáme to, o čem jsme si jisti, že to máme v životě vyřešené, zatímco odsuneme stranou to, o čem víme, že to po nás Bůh chce, ale my v tom zrovna nexcelujeme. Nemám teď na mysli požadavky typu "měl bych" (nebo "měli bychom"), díky nimž se cítíme provinile a tak rychle spácháme něco zbožného, abychom ulevili svědomí a měli pokoj. Myslím něco, co je specificky mezi Bohem a námi a patří to právě nyní právě nám. Bůh po nás někdy žádá věci, které nás překvapí. Pro Sáru teď zjevně nebyla otázka víry ta nejpodstatnější. Připadaly jí důležitější jiné věci, možná praktické svědectví života jejich okolí. Ale pro Boha to nyní nejpodstatnější otázka byla. Schylovalo se totiž k zázračnému početí Izáka, zázraku vzkříšení, a Bůh u ní právě teď potřeboval najít to nejdůležitější a jediné, co u člověka dokáže uvolnit Boží moc - víru.

Sára se v dalších týdnech po tomto navštívení dostala do vnitřního zápasu o nadpřirozenou víru, který před ní prošel už Abraham. Jako všechno cenné se to nerodilo lehce a hned - ale Sára nakonec v tom boji zvítězila.

Považme: epištola Židům Sáru, smějící se zjevnému nesmyslu o narození syna, dává za příklad - VÍRY! Jak je to možné? Protože v Božích očích, pohledem ze strany věčnosti taková skutečně je. Ospravedlněná a proměněná, plná vítězné víry Boží. Bůh už nepřipomíná žádné její poklesky, jsou navždy a cele smazány. Na naší straně nebe zůstávají zapsány, ale už jen kvůli nám, k našemu poučení a posile v našich zápasech. Stejně jako třeba Petr, který je pro nás příkladem nestálosti a selhání, se ve věčnosti stává nepohnutelným základem nového města (Zj 21,14)!

Oslavená budoucnost přehlédne veškeré naše klopýtání a pády a navždy zůstane už jen to drahocenné, k čemu jsme v Kristu dospěli. "Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme!" (1 J 3,2)