Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? (Gen 18,17)
Jaký rozdíl doznal vztah mezi Bohem a Abrahamem od svého počátku! Tehdy Bůh přistoupil k Abramovi na jeho rovině porozumění a nabídnul mu svá zaslíbení, pokud ho bude následovat. Bůh k člověku vždy přistupuje takto: na jeho vlastní rovině porozumění. Neznamená to, že člověk tehdy všemu rozumí správně nebo že jeho chápání není omezené. Právě naopak: jdeme-li dál správnou cestou, jsme neustále a znova překvapováni, jak se naše vnímavost rozšiřuje a naše porozumění rozvíjí, a s ním i obraz našeho světa. Když se člověk uvnitř změní, změní se i jeho pohled na věci kolem. Jeho nový pohled mu připadá pravdivý, stejně jako ten, který měl předtím, i když se vlastně lišil. Často se domníváme, že to stejně jako my musí vidět všichni - tehdy tak a teď jinak, ale vždyť je to přeci tak jasné!. Protože se dokážeme jen částečně odpoutat od toho, kým jsme a nahlížet s odstupem, mnohé změny, které se s námi udály, si plně neuvědomujeme a nepřijde nám, že jsme opustili mnohé z toho, co nám dříve bylo "pravdou", ale posléze se ukázalo jako klam.
Abram tedy sáhl po jablku zaslíbení. Následně zakusil v leččems Boží dobrotu, nicméně jako v životě každého následovníka Božího přišlo nezadržitelně období pouště. Byl zkoušen, vyučován, proměňován. A nyní, po mnoha letech, k němu Bůh přišel na návštěvu, přišel setrvat, přišel s nefalšovanou důvěrou k jedinému člověku, kterému může svěřit svá tajemství. Nechce mu zamlčet, co hodlá učinit! Bůh odkrývá své úmysly svému příteli Abrahamovi.
Skutečné přátelství znamená sdílet navzájem svá tajemství. Nejen, že Bůh zná nás; ale svým přátelům, těm, kdo jsou mu blízko, odkrývá své hlubiny.
"Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží." (1K 2,10)
"Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne." (1K 13,12)
