Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? - Důvěrně jsem se s ním sblížil... (Gen 18,17.19)

Co se jen s Abrahamem muselo stát, že sám Bůh mluví o "důvěrném sblížení" s ním? Důvěrný vztah nevzniká náhodně a snadno, vyžaduje vzájemnou odhodlanost, hloubku. Bůh tak v celé Bibli ostatně mluvil o málokom, a spíše v tom smyslu, že tuto důvěrnost hledá, ale nenachází ("Kdo však byl v důvěrném obecenství s Hospodinem?" Jer 23,18). Nicméně i zde je to nahlíženo z opačné strany, ze strany člověka k Bohu. Abrahama ale sám Bůh výslovně prohlašuje za přítele (a nechal to zapsat, abychom si toho i po téměř 4000 letech povšimli).

Jak se to stalo? Bylo to proto, že Abraham poznal o Bohu něco, čeho si Bůh cenil? Moderní člověk se naučil, že cesta pokroku je cestou nového vědění a technologického rozvoje. Někdo by se tedy mohl domnívat, že klíč k Bohu lze najít poznáním o Něm. To samo o sobě jistě není třeba odmítat, ale je také dobré být si vědom toho, že ve srovnání se studenty dnešních teologických fakult toho Abraham věděl o Bohu tolik, co by se za nehet vlezlo. Nebo byl snad jeho důvěrný vztah výsledkem toho, že pro Boha vykonal něco významného? Ceníme si přece lidí, kteří leccos dovedou (obzvlášť to, co sami neumíme). Někteří se proto snaží nalézt cestu k Bohu prostřednictvím služby. Ale byl to důvod důvěrného Božího přátelství k Abrahamovi?

Těch, kteří toho hodně znají nebo mnoho vykonají si sice vážíme, ale když hledáme přátele, podle toho se nerozhodujeme, pro důvěrný vztah to není to nejpodstatnější. Volíme daleko spíše podle toho, jestli je mezi námi vnitřní porozumění a respekt. Přátelství tak vzniká na základě vlastností, nikoli vzdělání nebo výkonu. A právě to je klíč k porozumění toho, co se s Abrahamem muselo stát: být postupně proměňován do Boží podoby. Když na této cestě urazil podstatný kus, mohl u něj Bůh spočívat, nechat se jím doprovázet, a dokonce ani nechtěl dělat věci na světě bez jeho vědomí.

Bůh důvěrný vztah s člověkem hledal, ale téměř nenacházel - dokud nebyla doknána oběť vykoupení člověka a na zemi seslán Duch svatý. Teprve pak mohlo nastat vzácné propojení, "koinónia" Boha a člověka na té nejhlubší úrovni vědomí - "společenství Ducha..." z Fp 2,1.