(Sára) Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘ Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ Sára však zapírala: „Nesmála jsem se,“ protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“ (Gen 18,12-15)

Sára se jistě považovala za ctitelku Hospodina, neměla přece jiné bohy. Byla koneckonců členkou jediné tehdejší komunity, jejíž víra byla tehdy založena na přímém zjevení, které Bůh dal jejich vůdci Abrahamovi. Vždyť - považte - Bůh s ním mluvil od úst k ústům! Sára byla tedy v pozici členky sboru, vlastně "manželky pastora". Ale jak blízko může být člověk Božímu jednání, nebo jinému člověku, s nímž Bůh jednal, a přesto být sám dotčen jen málo...

Sára, na rozdíl od Abrahama, doposud zná spíše náboženství vnější formy. Podobá se náboženským lidem od starověku do dnešních dnů. Ze života sice zmizí ty nejhorší hříchy, měřeno zvenčí je takový člověk lepší než většina lidí. Přesto nemá víru, která by ho přenesla do vyšší sféry, chybí mu nadpřirozená zkušenost, která vede k vnitřní proměně, a proto nedokáže stát před Bohem ve světle. Prvním zaznamenaným projevem Sářina postoje (kdy jedná z vlastní vůle, nikoli jen následuje víru svého muže) je univerzální všudypřítomný strach "co s námi bude" - jestli Bůh selže. Proto vymyslí způsob, jak Boha obejít a získat dítě. (Věřit si můžeš, ale nakonec, co nám zbývá.) A později: skrývá se před Božími posly ve stanu, protože nechce a ani nemůže být před nimi otevřenou knihou - své pravé já Bohu ještě nevydala. V důsledku se nedokáže přenést za hranice tělesného a vidět duchovním zrakem, směje se proto zázraku, který Bůh přišel oznámit. Ovšemže tajně, aby si Bůh náhodou nevšiml!

Náboženský člověk rád poukazuje na to, v čem je lepší než jiní lidé (L 18,11). Samozřejmě si vybere oblasti, ve kterých opravdu je, a ujistí se o tom. Ale uniká mu, že Bůh chtěl především proměnu srdce. O staletí později proto řekl Ježíš nábožným farizejům: "celníci a nevěstky vás předcházejí vás do Božího království." (Mt 21,31)  A o kus dál: "Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat." (Mt 23,23)

Bůh se opravdu zlobil, že se Sára po 25 letech následování směje naději, kterou jim oznamuje. Není snad v celém Písmu jiný případ, kde by Bůh někoho takto usadil ("ale ano, smála ses"). Dokládá to, jak Bůh okamžitě vnímá víru nebo naopak nevěru v srdci člověka a reaguje na ni.