Pak se ho otázali: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ (Gen 18,9)

Kdosi poznamenal, že když se Bůh člověka na něco ptá, není to proto, že by neznal odpověď. Ostatně za dlouhou dobu čekání si museli poslové všimnout či přinejmenším zaslechnout, že jim Sára připravuje jídlo. Otázka "kde je" tedy znamená něco jiného. Nápadně připomíná onu první otázku položenou člověku: "Kde jsi?"

Zdá se, že pro Boha má zvláštní význam to, kde jsme. Ale ne ve smyslu místa, zda v domě nebo na zahradě. Je to otázka po našem duchovním stavu. Matka se v nebezpečí ptá: kde jsou děti? Ale v danou chvíli není nejdůležitější, na jakém místě, ale jestli jsou v pořádku. Tak se i Bůh táže člověka, zda je tam, kde je jeho pravé určení, nebo zda bloudí.

Abraham žil v duchovně rozděleném manželství. Nezdá se, že by ho ohledně následování Boha Sára v čemkoli povzbudila, naopak. Byla pro něj dokonce zdrojem pokušení, když ho ponoukala k tomu, aby jim s Hagar zplodil syna. Abrahama tedy jeho víra uvrhla do určité vnitřní samoty dokonce i ve vlastní rodině. Nebylo to proto, že by mu takový úděl Bůh přál. Bylo to tak proto, že nebylo vyhnutí. Sára po Bohu netoužila jako on.

Dva lidé žijící nablízku, dokonce mající hezký vzájemný vztah - a přece jak nebetyčný rozdíl. Abraham v příchozích okamžitě rozpoznal Boží posly a vítal, že je může uctít. Sára se před nimi raději ukrývá, stejně jako Adam po pádu. Její srdce není proměněné, aby radostně snesla jejich světlo.

Abraham a Sára měli dobrý vztah, rozuměli si v mnoha ohledech, byli si věrní a zažili mnoho vzácných chvil. Ale plné porozumění v tom nejdůležitějším přesto neměli. Duchovní slepotu totiž nelze překonat jinými, než duchovními prostředky. Vztahy, jakkoli kvalitní a cíleně budované, k tomu nestačí, stejně jako samy o sobě nedokážou vytvořit pravou duchovní jednotu.