Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. (Gen 18,4-5)
Dvacet čtyři let, dlouhých dvacet čtyři let to trvalo, než mohl Bůh takto přijít k Abrahamovi na návštěvu. Abraham samozřejmě zakoušel Boží navštívení od počátku své cesty, ale jeho vztah k Bohu byl prvně vztahem cizince. Abraham Boha neznal, nevěděl, jak smýšlí, jak cítí. U Boha však nejde jen o to, zakusit navštívení; jde o to, zakusit spočinutí. Bůh i později navštěvoval svůj lid skrze proroky, posílal slova, někdy znamení. Ale dělal to proto, aby je přivedl na jinou cestu, neboť s nimi nebyl zajedno. Nebylo mezi nimi přátelství, nemohl mezi nimi spočívat - protože s Ním nebyli v míru.
Bůh k Abrahamovi sice přicházel, ale zpočátku to bylo, jako když se řeka převalí přes vyprahlou pláň a zase odteče. Abraham neuměl před Bohem zůstávat. Bylo tolik věcí, ve kterých musel vnitřně růst a proměňovat se, aby Boha neztrácel. Měl vždy dojem, že se po té či oné zkušenosti Bohu vzdálil a musí se zase vracet, neuměl s ním přebývat.
Ale jeho vytrvalé následování, zkušenosti, které na té cestě udělal, dobré (s Bohem) i špatné (se sebou) mu pomohly Boha poznat a stát se víc než jen Jeho ctitelem nebo poslušným služebníkem. V jeho srdci ustal všudypřítomný svár člověka vůči Bohu a Abraham začal zakoušet "harmonii" s Bohem. A tehdy už Bůh nemusel odcházet. Abraham se stával Božím přítelem (viz Jak 2,23).
Boží poslové se posadili pod stromem a čekali, než jim Abraham připraví pohoštění. Třikrát je řečeno, jak měl přitom naspěch a snažil udělat to "rychle". Jen si představte stoletého starce, jak za poledního horka (a to ne u nás, ale v Izraeli!) pobíhá a připravuje jídlo kompletně od porážky po pečeni. Muselo to trvat několik hodin, než se poslové dočkali, než byli Abrahamem poctěni, jak bylo tehdy zvykem.
Ale přátelé počkají. Protože u přátel jsme hosty rádi.
