I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka." (Gen 18,1-3)

Když si člověk svou cestu zkomplikuje, je vzácné, když nalezne cestu zpět. Tehdy se mu mohou i jeho minulé pády stát požehnáním  - pokud díky nim předejde pádům budoucím. A přesně to se stalo Abrahamovi. Udělal správný závěr, našel cestu zpátky k víře, dokázal přehodit výhybku svého života - ve stu letech! Následující momenty po uzavření druhé smlouvy byly pro jeho život klíčové. V nich se musel rozhodovat, s jakým vnitřním postojem vůči Bohu půjde dál. 

A Abraham zvítězil.

Jak to s takovou jistotou můžeme vědět? Především proto, že Boha okamžitě uposlechl ohledně obřízky, čímž přijal Jeho smlouvu a vyvolení. A uvěřil slibu o narození Izáka, ačkoli všechno mluvilo proti tomu, bylo to lidsky nemožné. V té víře byl sám proti rozumu, sám proti přírodě, sám proti svému okolí, dokonce i proti Sáře, která tomu nevěřila.

V tomto rozpoložení ho Bůh navštívil, několik týdnů po uzavření druhé smlouvy, tedy dříve, než byl počat Izák. Abraham "seděl ve dveřích stanu". To není zmíněno náhodou. Ve chvíli naprostého klidu a odpočinku, se Abrahamovi "ukázal Hospodin", v prvé řadě proto, aby s ním měl obecenství. Chce se zvolat: zase jako za starých časů, kdy Abraham putoval zemí, Bůh k němu přicházel a jeho zjevení Abrahamovi rostlo! Nyní se Abraham ještě bojí, že by Bůh mohl zase zmizet ("nepomíjej svého služebníka"); po třinácti letech mlčení jsou mu Boží návštěvy natolik vzácné, že by udělal vše, aby o ně opět nepřišel.

Ale Bůh tohoto Abrahama, kterého sám vyhledal v jeho polední siestě, muže víry a nyní už i muže proměny, minout nechce! Stejně jako nikoho z těch, kdo jeho cestou kráčí k Bohu.