Jeho synu Izmaelovi bylo třináct let, když bylo jeho neobřezané tělo obřezáno. Abraham i jeho syn Izmael byli obřezáni v týž den. (Gen 17,25-26)

Když Bůh promluví, věci se člověku někdy zkomplikují. Ovšem nebylo by tomu tak, kdyby člověk neměl již nakročeno vlastním směrem, neudělal rozhodnutí, na kterých ustavil své srdce, zkrátka kdyby už nezačal realizovat svůj plán, který díky Božímu navštívení bere za své. 

A přesně to se Abrahamovi stalo, jelikož svůj odkaz už připravil pro Izmaele. I přesto mohl Abraham druhou smlouvu s Bohem přijmout s radostným srdcem, protože mu nabízela novou naději - Izáka. Ale ostatní osazenstvo farmy mohla nadchnout jen v případě, že ze srdce ctili jeho Boha. V opačném případě jim mohla připadat jen jako dodatečná nádstavba náboženství, které se na farmě přece již praktikovalo a "nic se nemá přehánět". Nevíme, jak velká část Abrahamových mužů byla toho či onoho mínění. Jistě si skoro všichni uvědomovali zvláštní ochranu a požehnání nad jejich farmou a pobýváním. Ale i pokud byl někdo v otázkách víry lhostejný, k obřízce byli vyzváni všichni bez rozdílu. Museli v tom svého pána následovat. Všechny přesvědčit jistě nebylo úplně snadné, ale ten nejtěžší úkol si Abraham nechal až na konec. Promluvit s třináctiletým Izmaelem, který právě těžce prožíval nástup puberty a jeho konfliktní povaha se ukazovala v plném světle.

Rozhovor tehdy mohl vypadat třeba nějak takto:

Izmael: O-b-ř-e-z-a-t? Týjo, a jako proč? Řekni mi laskavě jedinej rozumnej důvod, proč bychom to měli dělat!
Abraham: Bůh nás zahrnuje do své smlouvy a požehná nám, Izmaeli.
Izmael: Ale vždyť nám už ve všem požehnal, otče. Aspoň to často říkáš. Když máš ty svý pobožný chvilky.
Abraham: Nebuď prosím takový, synáčku můj, copak to do tebe zase vjelo.
Izmael: Táto, už jsi viděl můj nový luk? To je věc, co? Dostřelí dvakrát tak daleko! Dneska jsem ulovil dva zajíce a damana! To ti bylo hustýýý.
Abraham: No tak, poslouchej mě, Izmaeli. Je to opravdu nutné.
Izmael: Ale proč, proč, proč? Vždyť to bolí. A k čemu to je. My už všechno máme, nic nepotřebujem.
Abraham: Ano, máme, díky Bohu, ale teď konečně přijde něco nového, na co celý život čekám!
Izmael: Fakt? Týjo, to ses teda načekal, to muselo bejt dlouhý. Ale na co čekáš? Všechno máš, proč si to nevezmeš? Co nového jako?
Abraham: No přeci naše vlastní dí... 

V té chvíli se Abraham zakoktal a větu nebyl schopen dokončit. V duchu se modlil, aby to Izmael aspoň pro tentokrát přeslechl.

Izmael se nakonec obřezat nechal. Ale jen za slib zbrusu nové perletí vykládané kuše s dvěma tucty šípů a ozdobným toulcem, jakou nikdo na farmě nemá.

Abram si tiše povzdechl: když Bůh promluví, věci se člověku někdy zkomplikují...