Abraham dal svému narozenému synu, kterého mu Sára porodila, jméno Izák. (Gen 21,3) -- Vy, bratří, jste dětmi zaslíbení jako Izák.(Gal 4,28)
Jméno Izák pochází z hebrejského "jicchak" a znamená „bude se smát, veselý“. Minule jsme hovořili o pobídce Sáry, abychom se s ní smáli, protože došla radostného konce svého čekání - v době, kdy už o tom naprosto pochybovala, ba tuto možnost de facto odepsala. Kdykoli nyní někdo volal na malého Izáka, když pobíhal mezi stany karavany, připomínal tuto radost v Bohu, konajícím nemožné.
Pravé náboženství je to, které přišlo z nebe, které si nevymyslel člověk - je to náboženství zázraku, nového narození shůry. Zde koná sám Bůh, a často navzdory našim možnostem a schopnostem. Zázrak je to, co nás osvobozuje, je to něco, co my nedokážeme, co nikdy nesplníme, co nemáme pod kontrolou, ani to po nás nikdo nemůže chtít. Dokáže to jen Bůh, a my s údivem přihlížíme. Proto je tu místo pro "Izáka" - smích. Naproti tomu náboženství vymyšlená člověkem se stávají břemenem, morálním zákonem těžce spočívající na lidských bedrech, který je nutno poctivě plnit, abychom snad jednou došli přijetí. Člověku při tom není zrovna do smíchu, své radosti si proto hledá potajmu jinde, když se mu podaří z těchto okovů aspoň na čas utíkat do jiného světa. Takové náboženství nikoho neplní skutečnou radostí, je spíš stínem na duši. To je důvod, proč je tolik věřících lidí navenek věrných, ale vnitřně zasmušilých a ne zrovna šťastných. Jeden člověk si povšiml, že jeden známý reformátor, který byl za svého života často portrétován, se ani na jednom portrétu neusmívá. Vždyť plnil tak vážný úkol!
Jak jinak hovoří Písmo o těch, kdo poznali Krista: "Vy, bratří, jste dětmi zaslíbení jako Izák." Jsme synové Abrahama - a tedy i my neseme znamení Izáka, smíchu. Není to jistě to jediné, co nás charakterizuje, ale jako synové nebeského zrození, následovníci pravého Izáka - Krista, i my máme na sobě pečeť radosti. Pokud jsme ovšem neupadli do tíživého otroctví zákona.
