V den, kdy Izáka odstavili, vystrojil Abraham veliké hody. Sára však viděla, že syn, jehož Abrahamovi porodila Hagar egyptská, je poštívač. (Gen 21,8-9)
Narození dítěte, čistá radost a smích Sáry působily na oba rodiče jako elixír mládí. Jejich síly jako by se obnovily, připravenost být po boku tolik vytouženému dítěti, dokud nebude schopno v životě stát na vlastních nohách, jim dala nové odhodlání, takže lecjaké chmury, které s sebou stáří nezadržitelně přináší, byly na dlouhou dobu zaplašeny. Ale jak už to na světě chodí, i čirá radost tu mívá svou odvrácenou tvář...
S příchodem Izáka se v Abrahamově domě něco zásadního změnilo. Něco, čemu dobře rozumíme právě v těchto dnech - změna nástupnictví. Ta změna přitom nenastala až ve chvíli Izákova narození, nýbrž už o několik měsíců dřív, ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že Sára je těhotná. Zatímco Abraham prvně utichnul, jakoby té zprávě ani nemohl uvěřit, aby poté propukal v neuvěřitelný gejzír vděčnosti a radosti, zatímco celý kmen žasl nad tím, že se Bůh jejich pána nakonec přece jen ukázal jako věrný svým slibům, o čemž mnozí už potajmu pochybovali, v táboře byl jeden člověk, jehož ta zpráva zasáhla s neúprosnou hořkostí.
Abraham se přistihl, jak si nyní nemůže pomoci, aby nedohlížel na Sáru, kdykoli se od něj vzdalovala a jak občas potajmu sleduje Hagar, když Sára musela míjet její stan. A to těhotenství samo ještě zdaleka neznamenalo, že se dítě narodí zdravé a přečká první měsíce, to velmi dobře věděl. Izmael zpočátku celé situaci moc nerozuměl. Ostatně, Abraham se velmi snažil, aby v něm zachoval vědomí milovaného synka, pořídil mu proto nejnovější model kuše a snažil se s ním trávit ještě víc času, než dřív. Ale přes to všechno Izmael neomylně vycítil, co se odehrávalo v mysli jeho matky, která od první chvíle jasně věděla, že jakmile se Izák narodí, její hvězda navždy pohasne. Hagar bylo jasné, že ona ani Izmael už nikdy nebudou mít postavení, které v domě doposud měli. V nitru obou matek se natrvalo usídlil strach, protože ani Sára si nyní nedokázala pomoci od pocitů žárlivosti na nevlastního syna a dožadovala se jasného sdělení, jak bude Abraham řešit otázku nástupnictví, a co pak bude s Izmaelem a jeho matkou.
Jak to někdy bývá, rodinné oslavy nebývají právě místem pohody a pokoje, ale katalyzátorem skrytých napětí a neshod. A tak hostina, kterou Abraham vystrojil, aby sdílel se všemi tu velikou radost nad tím, že zaslíbenému dítěti se po všech stránkách daří, vyústila v již otevřené projevy nesnášenlivosti ze strany Izmaele. Při jeho prudké povaze začínalo být zřejmé, že maličký Izák bude vedle něj v trvalém ohrožení.