01 září 2022

On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo... Neochabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo – vždyť mu bylo asi sto let – i na to, že Sára již nemůže mít dítě; nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil. (Ř 4,18-21)

Při popisu dlouhých let, které předcházely Izákovu narození, se nám moc nezdá, že by Abraham oplýval takovou vírou, jak o ní svědčí epištola Římanům. Vidíme na něm sice slavná vítězství, ale i lecjaké kolísání, prohry. Proto postoj, jaký popisuje epištola Římanům, byl zjevně až otázkou závěru oněch 25 let následování. On k této víře dorostl, prodral se k ní skrze rozmanité situace a zkoušky, kterými procházel. Nelze si tedy Abrahama jako biblickou postavu zaškatulkovat: jelikož je nazván otcem víry, takže vždycky věřil, nepochyboval, a hotovo. To je naprostý omyl. Jako všechno, co má v životě cenu, i jeho víra byla draze zaplacena, musel se k ní lapidárně řečeno protrpět.

Ale nakonec tento muž trvale procházející proměnou srdce a charakteru vystoupal na svou výšinu. Tehdy, kdy to bylo mnohem těžší než dřív! Dřív, to dítě aspoň teoreticky mít mohl, problém byla neplodnost Sáry. Ale když jeho tělo (i tělo Sáry) ochablo, dostihly je oba "biologické hodiny", byl se všemi nadějemi konec.

Jak zvláštní moc má víra, že proměňuje nemožné v možné. A jak podivuhodné je, že Abraham jí dorostl vlastně tehdy, kdy čelil mnohem větším překážkám než dřív. Když to bylo snadnější, ve víře kolísal (spokojil se s Izmaelem). Nyní, když zestárnul a věřit bylo o tolik těžší, ba nemožné - Bohu uvěřil a posílen vírou "vzdal čest". V té chvíli nejen věřil, ale i mluvil. Dosud nikdy svým služebníkům nepřipadal tak vyšinutě, jako když ho viděli coby stoletého starce procházet táborem, chválit Boha a očekávat narození syna, kterého už zjevně nemohl mít.

Aby ho mohl počít, musel on i Sára prožít obživení toho, co v jejich tělech bylo už mrtvé. Abrahamovo osobní zaslíbení došlo naplnění jako vzkříšení, život ze smrti. Život Izáka byl zázrakem, zjevením věcí božského charakteru na zemi, počátkem Božího národa, který se měl stát světlem světa. A proto musel být počat skrze víru, ne normálním způsobem - musel přijít "shůry", být povolán v bytí Božím hnutím a být Bohu odevzdán, zasvěcen.

Sára však viděla, že syn, jehož Abrahamovi porodila Hagar egyptská, je poštívač. (Gen 21,9) Zdálo by se, že radost z Izákova narození musí z...