Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. (Gen 21,2)
Řekli jsme si už, že Abraham nepoznával Boha teologickým přístupem, tedy studiem knih, vědomostmi a poznáním, nýbrž zkušenostmi, které přicházely, jak kráčel svou životní cestou. Nestudoval pojednání o víře, ale prakticky v ní rostl; nečetl knihy o přímluvě, a přesto se stal jedním z největších přímluvců; nestahoval si kázání o požehnání v zaměstnání, ale prakticky prožíval, jak ho Bůh zaopatřoval, když hledal cestu pro svou farmu a celou komunitu. Poznání Boha mu tak přinášely specifické situace, jimiž byl vystaven. Nebo, lépe řečeno - vždy to byl nejprve nedostatek, krize, ve které musel hledat Boha a zaujmout správný postoj. Poté, co ho zaujal, přijal požehnání v dané oblasti svého života. Na tomto způsobu, jakým Bůh s člověkem jedná, se za další tisíce let nezměnilo zhola nic. Teologickým poznáním se o Bohu možná dovídáme rozumem, ale náš život jako takový může být prakticky nedotčen. Avšak prožití hlubiny, krize, v níž musíme najít Boží cestu dál, nás skutečně proměňuje a staví pod žehnající Boží ruku. Není to levná a vždy příjemná cesta, ale je to neměnná duchovní zákonitost: bez takové vnitřní proměny se trvale výš vystoupat nedá.
Jak jsme si již řekli, Abraham byl v Geraru vystaven určitému nebezpečí, a proto si raději pomohl polopravdou. Sice neobstál na jedničku, ale zároveň nelze říct, že by se hodlal záměrně dopustit zla, a proto ho Bůh nesoudil. Tato situace mu nakonec přinesla novou zkušenost: Bůh nejenže zasáhl v jeho prospěch, ale nakonec Abrahama potvrdil tím, že ho nechal modlit se za ženy Abímelekova domu, které byly stiženy neplodností.
To vše jen dotvrzuje výše popsaný princip: nebýt této zkušenosti, Abraham by neprožil, jak Bůh uzdravuje i fyzické neduhy, a to právě ten, který jeho samého trápil nejvíc: neplodnost! Zákonitě ho napadlo: jestliže Bůh uzdravil neplodnost u modlářů... proč by se totéž nemohlo stát u jeho vlastní ženy?
Častokrát za posledních 25 let vedl zápas víry, ve kterém se pozvedal i umdléval. Tak dlouhá léta doufal v narození vlastního syna, že mu to připadalo někdy už jen jako vzdálená představa, pomíjivá naděje. Ale ještě nikdy se neocitnul tak blízko a hmatatelně zkušenosti, jak jeho Bůh zázračně uzdravuje neplodnost, a to doslova skrze něj.
Nyní už nebyl čas na pochyby, ve svých 99 letech zakoušel, jak se mu vzdálená, pomíjivá naděje měnila v jistotu: jeho Bůh to samozřejmě dokáže – právě pro něj, právě tady a teď.
