Když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě, a sledoval útočníky až k Danu. (Gen 14,14)

Napsal jsem, že si Abram všímal určitých změn, které se odehrály v jeho nitru od té doby, co následoval nového Boha. Skutečně nikdy neslyšel o tom, že by nějaké vnitřní přerody zažívali uctívači model. Tam přeci o nic takového nešlo, snad jen o náboženskou zanícenost a neopomínání přinášet oběti.

Abram se přitom v oblasti víry nestával silnějším, ale spíše slabším. Zjistil, že na této cestě se nestačí vší silou chopit svého přesvědčení, že to, co se Bohu líbí, člověka převyšuje a sám ze sebe tak jednat často nedokáže. Například velkorysost vůči Lotovi, která byla Bohem tak bohatě odměněna - uvědomoval si, že by se sám od sebe takto dřív zřejmě nezachoval. Životní zkušenost mu přeci říkala, že ten, kdo si nedokáže utrhnout, co příležitost nabízí, nakonec ostrouhá. Ale poznal, že na cestě víry to bylo spíš naopak.

Lidé, kteří neznají křesťanskou víru a Boží moc k proměně srdce, se domnívají, že v křesťanství jde o hraní jakési zbožné role. Snažit se být laskavý, ústupný, vždy hodný a milý (něco jako zbožný Mirek Dušín prostý všeho testosteronu). Hrát roli, i když ji přijmu dobrovolně, však stále ještě není změna vnitřní, ale vnější. Je to oblečení kabátu nebo spíše kazajky, která člověka ochromuje, aby se neprojevovaly jeho hrubé vlastnosti. Po chvíli toto sevření plodí frustraci, sklíčenost a skrytou agresi, potřebu sublimace potlačovaného duševního života do věcí, které náboženství zapovídá - bezvýsledný kruh prohry, viny a úporných snah o změnu, která nenastává.

Abram zjistil, že některé věci má spíše umět pustit a neprosazovat silou, že od Boha přijme více skrze očekávání, víru. Ale ve chvíli, kdy se dověděl, že Lot byl zajat, okamžitě, s plným rizikem se bez přemýšlení vrhnul do jeho záchrany. V této akci šlo bezesporu o životy, Lotův, Abramův, nebo jejich rodin a mužů. Bylo to zřejmě poprvé, kdy se Abram vydal do války, ve které mohl během pár okamžiků zahynout.

Jeho rozhodnost je obdivuhodná - riskuje úplně vše pro člověka, který se k němu nezachoval nejlíp. Jak to, že se stával méně rozhodným v jedné oblasti... ale vůbec ne méně rozhodným v jiné? Kdyby Abram bral na sebe ony zbožné role ve snaze být hodným člověkem, kdyby jeho proměna nepřicházela zevnitř ven, viděli bychom v něm člověka, jehož síla je dušena, člověka chromého, neschopného akce. Ale jeho proměna byla jiná, charakteristická pro všechny následovníky Boha: stával se beránkem tam, kde byl dříve kozlem, a lvem tam, kde byl spíše bázlivý.

Někdy měl dojem, že sám sebe úplně nepoznává. Ve chvíli, kdy vyrazil se svými muži proti útočníkům, však na takové myšlenky neměl ani pomyšlení.