Abram nyní neprosil Boha o navštívení shůry. Těžko říct, co vše se mu v té chvíli honilo hlavou. Patrně zejména nádherný pocit úlevy z vítězství, protože před bojem samozřejmě nevěděl s jistotou, jak to dopadne, jaké budou ztráty a zda sám vyvázne živý. Ale přesto měl v sobě stále ještě ostražitost - mohli narazit na zatoulaný oddíl nepřítele. Také průvod sodomských, které vedl zpátky, potřeboval zaopatření, ošetření, jídlo.

Jeho nitro bylo proto rozbouřené všemi událostmi posledního dne a myšlenky těkaly. Vracel se v nich k Sáře a těšil se, až se opět vrátí do klidu domova (rozuměj: stanu), protože dobře věděl, že nebyl zrozen pro válku, ne, to nebyla a nikdy nebude jeho profese.

A právě v této chvíli mu Bůh poslal vstříc Malkísedeka, Krále pokoje. Jaký klid z něj vyzařoval, když ho Abram zdálky spatřil! Ihned poznal, že to není opuštěný válečník z bitvy, že je to někdo, kdo přichází odjinud, jako z jiného světa. Jeho důstonost, jeho pokojná slova působila jako balzám na rozjitřenou duši.

Jak vzácné je, že nás Bůh navštěvuje ve chvílích, kdy to nejvíc potřebujeme! Kolik z nás má tu zkušenost, že v obtížných momentech, kritických chvílích, kdy sami nevíme kudy kam, přijde Bůh se svým svrchovaným pokojem a zastíní nás, skryje "pod svými křídly". Často ani nestačíme prosit, věci se sbíhají příliš rychle, a Bůh nám jde naproti, aby přinesl svůj pokoj, Shalom. A s ním přichází jiná, nebeská atmosféra, navzdory tomu rozbouření, které panuje kolem.