Abram odvětil: „Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ (Gen 15,8-9)

Abram žádal po Bohu důkaz, protože, když krátce předtím uvěřil narození potomka, tím zřejmě svou kapacitu vyčerpal a dalšímu zaslíbení, zaslíbení země, už prostě uvěřit nemohl. Můj Bože, jak to poznám? Jak zní správná odpověď? "Nijak". Ovšemže to nijak nepoznáš, musíš se prostě ve víře chopit neviditelného. Bůh má z věčnosti jiný úhel pohledu, pro Něj je zjevné, že co zaslibuje, splní, ale člověk pochybuje. Víra je pro člověka vždy také zkouška časem. Nyní ještě nevidím, přesto věřím.

Naštěstí má však Bůh pochopení i pro naše slabosti. Abramovi, který prvně prokázal, že věřit chce, ale víc už aspoň pro tentokrát nemůže, nabízí jistotu v podobě smlouvy.

V době, kdy Abram žil, neexistoval stát a jedinou místní správou tak byli muži kmene, který ovládal určité území. Tehdy kmeny mezi sebou uzavíraly dohody - smlouvy, zapřísahali se při svých bozích a přivolávali na sebe zlořečení v případě porušení. Bylo to logické. Neexistoval nadřazený orgán, u nějž by poškozená strana mohla vymáhat plnění, nedodržování by pravděpodobně vyústilo ve válku, a proto se kmeny zavazovaly sliby, jejichž plnění mohla zajistit v prvé řadě jejich morální věrohodnost (tu měl podepřít odkaz na tradice předků: "budeme vzájemně respektovat své hranice, jak to ostatně činili již odedávna naši otcové..."), a úctu před vyšší mocí - božstvem.

Někdy hovoříme o Bohu jako o Bohu smluv, ale jako v mnoha jiných věcech je to proto, že tak vychází vstříc chápání člověka v tomto věku, tzn. Bůh se nám takto jeví, je Bohem smluv pro nás. Je dobré mít na mysli, že třeba tato první smlouva s Abramem by vůbec nevznikla, nebýt Abramovy nevěry. Bůh podává člověku ruku v jeho obtíži uchopit neviditelné a stává se jednou stranou smlouvy, aby mu dotvrdil, že co zaslibuje, také platí.