A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ Abram odvětil: „Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ (Gen 15,7-8)

Abram vystoupal na svou duchovní výšinu - uvěřil Bohu a on mu díky tomu přiřkl pozitivní kvalitu spravedlnosti. Vystoupal na ni vnitřním zápasem, nebylo to žádné lehkovážné odkývání "bene, bene" čehokoli, co se mu předloží. Musel se prodrat křovím nedůvěřivých myšlenek, že co Bůh slibuje, přece už není možné; ale v Boží přítomnosti nakonec zvítězil.

Jakmile je člověk na výšině, je připravena půda k tomu, aby jeho duchovní vítězství pokračovalo a přelévalo se do dalšího. Bůh proto Abramovi slavnostně připomíná svůj původní slib, že kromě potomka obdrží do vlastnictví zemi, ve které přebývá.

Ale ouha, víra není automatická věc... Abram, který ji před chvílí prokázal, opět padá dolů. V zemi sice přebývá a daří se mu uhájit svou svébytnost a náboženství, ale přesto, tato země je obsazena Kenaanci a obdržet ji mu připadá jako fantaskní myšlenka z jiného světa. Nechce Bohu zjevně oponovat, ale ani nedokáže přitakat - žádá důkazy. "A podle čeho poznám, že ji obdržím?“

Jakmile dosáhneme duchovní výšiny, jsou pro nás nablízku připraveny další, ale zápas, který nás stálo vystoupat vzhůru je ještě příliš čerstvý, vítězství v nás není ukotveno natolik, abychom o chvíli později nepadali zpět. Petr za okamžik po svém nejlepším vyznání u Cesareje pronese největší hloupost a je pokárán; učedníci nejprve zakusí Boží moc, jak se skrze ně projevuje, ale zakrátko chtějí svolat oheň pomsty na své protivníky. Výšiny i hlubiny se na duchovní cestě nacházejí pozoruhodně blízko. Vystoupat vzhůru znamenal pracovat proti naší staré přirozenosti, a proto jsou zpětné síly ještě určitý čas zde, setrvačností nás chtějí stáhnout zpět. Zde je třeba nevzdat se, vytrvat a postavit tak pevný základ naší stavby. Zde je třeba ona "trpělivost svatých".