Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gen 15,6)
Napsal jsem, že víra je zápas o Boží obraz v srdci člověka.
Víra je zápas, neboť víra v to, čemu věřím, stojí zároveň proti tomu, čemu nevěřím nebo věřit nechci. Stejně jako Abram věřil Bohu proti zjevné realitě: už nemůže mít syna. Nevěra je člověku přirozeně bližší, nemusíme vynakládat velké úsilí k tomu, abychom nevěřili. Skepticismus a pochybování jsou dokonce přikázáním moderní vědy. Ano, na úrovni vědeckého poznání to tak musí být, pokud se to týká materiálního světa, kterého se můžeme dotýkat a následně ho analyzovat rozumem. Ale ve věcech neviditelných, o nichž nám naše smysly nedávají informace, jsme odkázání na vnitřní konstrukce, nevědeckou intuici - a víru. Jejich správnost ověřujeme nepřímo nebo zpětně, pokud ovšem neprožijeme setkání podobná těm abrahamovským. Pak máme něco, co lze stěží vysvětlit těm, kdo pochybují - ale díky Bohu, že jeho Duch pracuje i v 21. století...
Víra je zápas o Boží obraz, protože pádem člověka byl tento obraz poskvrněn a porušen, a žádný člověk proto nevidí Boha správně, dokud z jeho očí není sejmut závoj oklamání.
Víra je zápas o Boží obraz v srdci člověka, nejen v jeho hlavě. Víra není pouhým přesvědčením. Ona biblická víra není jen vírou v něco, ale důvěrou někomu; není jen o myšlenkách, ale zakládá nový vztah k osobě. Stala se cestou k ospravedlnění i proto, že tento vztah znamená proměnu. Není možné mít v srdci zakotvenou důvěru v Boha, a žít dál stejně, jako bez ní.
