07 října 2021

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gen 15,6)

Většinou si pochopení pojmu víra přeneseme ze svého dosavadního života či ho převezmeme od okolí. Většinou ji pak chápeme jako popření určité negativní skutečnosti, snahy vidět realitu jinak (nebo ji nevidět vůbec, taková snaha o život na modrém obláčku). Pokud hovoříme o důvěře v Boha, většina z nás ji pak nejčastěji chápe jako doufání, že nějaká nedobrá situace nakonec dopadne dobře nebo aspoň ne tak zle.

Tím však do jisté míry zaměňujeme víru za naději. Naděje se pojí k budoucím očekáváním, a můžeme si zde sami doplnit, co bychom rádi, aby se stalo, a za to Boha prosit. Ale víra, konkrétně ta abrahamovská, je ještě něčím jiným - ta se váže na konkrétní Boží zaslíbení. Pro Abrama byla celá cesta k vytouženému potomkovi zápasem o to, zda uvěří Božímu slibu, i když vše vypadá přesně naopak, a vlastně stále hůř. Ano, on si jistě přál ten dobrý konec - měl naději - ale bylo zde ještě něco jiného. Na počátku totiž dostal jasné zaslíbení, ale pak - dlouhých pětadvacet let - zakoušel vnitřní boj o to, jestli je jeho Bůh věrohodný, jestli dokáže splnit, co zaslíbil. Abram v tom boji někdy vítězil, ale často prohrával.

Lidé, kteří snadno věří čemukoli, jsou okolím považováni za pošetilce, a po právu. Abrahamovská víra však není naivita nebo pošetilost. Během svého rozhovoru s Bohem Abram zakoušel velký boj, než se mu odvážil uvěřit, nicméně v jednom okamžiku se k tomu nakonec odhodlal. Bůh na to okamžitě reagoval. Zatímco na vysněný modrý obláček naděje bychom se občas utekli rádi všichni, Abram je nám důkazem o tom, že ona biblická víra je pro člověka věcí spíše nepřirozenou (a přirozená je pro nás nevěra). Životní zkušenost nás učí něčemu jinému než věřit, a jako starý obchodník to dobře znal i Abram. V životě nakonec máš, co si urveš, a nikdo ti zadarmo nic nedá. Raději nikomu moc nevěř, spolehni se na sebe sám, že by to s tebou někdo myslel příliš dobře, je naivní představa.

K důvěře Bohu se proto musíme pozvednout (a často spíše "být pozvednuti" - jak veliká je Boží milost!), protože jak nám to Abram dosvědčuje, tato víra, na kterou Bůh reaguje,  je ve skutečnosti zápas o Boží obraz v srdci člověka.

Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram...