Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gen 15,6)
Ve starověku tedy pojem "spravedlnost" přičítalo člověku okolí a znamenalo to respekt, vážnost, úctu jako výsledek toho, jak si onen člověk mezi lidmi počínal. Tomu Abram rozuměl a žil ostatně tak, že mohl být svým okolím za spravedlivého považován. Ale být za spravedlivého považován Bohem - to bylo něco jiného! Když sám Bůh na něj toto pozitivní hodnocení přenesl, musel být Abram překvapen, díky čemu se to stalo: v té chvíli, kdy uvěřil Bohu, že splní své slovo, své nemožné slovo... jej Bůh na tom základu deklaroval za pozitivně akceptovaného. Abram se nemusel roztrhat v konání dobrých skutků, nýbrž zaujmout k Bohu zvláštní vztah, jaký nikdy předtím nezaujal k žádné své modle. Ostatně ani neslyšel o nikom, kdo by to vůči svému božstvu učinil.
Jsme-li odkojeni novozákonní teologií spásy, pak víme o tom, že jsme spaseni díky Kristově oběti. Tu přijímáme vírou, a proto bereme víru docela samozřejmě jako prostředek ke spáse, ale možná jsme si nikdy nepoložili otázku, proč to tak vlastně je? Proč má tím mostem být právě naše víra?
Člověk vypadl ze vztahu s Bohem díky své nevěře. Když Adam pojedl ze stromu poznání, vědomě tím vyjádřil svou nedůvěru v to, že cesta s Bohem je pro něj ta nejlepší možná. Nedůvěřoval Bohu jako bytosti nejvyššího, absolutního dobra. Zpochybnil Boží záměr, Boží dar člověku a Boží slova o tom, co je pro něj nejlepší. Přiklonil se k myšlence, kterou mu našeptával had, že Bůh to s nimi nemyslí nejlíp, ba dokonce s nimi možná hraje jakousi hru. Tím zpochybnil samotný Boží charakter.
Zpochybnit neznamená nic jiného než nevěřit. Rodiče, jež zakusili, že jejich vlastní děti pochybovali o jejich dobrých úmyslech či charakteru, okusili v částce, co se asi muselo odehrávat v srdci Boha, když Adam zhřešil.
Člověk vypadl ze vztahu s Bohem díky své nevěře, a právě proto se do něj vírou vrací zpět.
