Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. (Gen 15,10-12)

Během toho dlouhého rozhovoru s Bohem (nebo možná spíše dlouhého přebývání před Ním, protože ne celou dobu se mluvilo) padl na Abrama strach a temnota. Jako by se propadl do nějaké hlubiny, v níž ztratil ze zřetele světlo, které od Boha tak jasně vnímal. Co se to stalo - co byl tento "přístrach a veliká temnota"?

Nebyla to moc temnosti, co by v depresi sevřelo jeho nitro, vždyť zde byl Bůh tak blízko. Nebylo to ani Abramovo vědomí hříchu, co by ho strhávalo od Boha pryč. Byla to hlubina lidské slabosti, okamžik vyčerpání, kdy po vnitřním zápase a prožitku setkání s Bohem, který přesahuje vše známé, se člověk ocitne na pokraji sil a jeho schopnost vše absorbovat se vyčerpá. Není divu, že lidé, kteří v Bibli zakusili navštívení shůry, nezřídka upadli do mdlob, ztratili řeč, chvěli se a potřebovali uslyšet: "neboj se...". Neznamená to, že tak dramatické to musí být při setkání s nebeským vždy, je to otázka míry moci tohoto navštívení. Každopádně to není úplně snadné akceptovat pro ty, kdo se domnívají, že v Boží přítomnosti je člověku vždy jen nádherně. Jednou tomu tak bude bez výjimky, ale nyní jsme stále ještě "v těle".

Abram odháněl ptáky, kteří zde napadají jeho smlouvu a představují neviditelného nepřítele. Vůbec nečekal, že v samotném centru Božího dění a vůle se bude odehrávat zápas, v němž musí sehrát svou roli. Nicméně když to nastalo, povstal a hned se dal do práce. Dodejme, že do vyčerpávající práce...

I tato Abramova zkušenost dokresluje, jak jsou v životě následování nebeské výšiny blízko hlubokým údolím. A znovu zopakujme, že vedle duchovních výšin neleží údolí hříchu (jako by do nich následovníci Beránka museli padnout), nýbrž údolí slabosti, oné "hlíny", v níž je uložen nebeský poklad (2K 4,7).