Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let." (Gen 15,12-13)

Abram prožil přímo před Bohem "přístrach a velikou temnotu". Není se co divit, že ho setkání s Bohem a jeho vnitřní zápas víry na okamžik přemohl, vždyť to, co provázelo uzavření smlouvy s Bohem se vymykalo vší jeho dosavadní zkušenosti.

A přece: byla to opravdu jen lidská slabost, jak jsem uvedl minule? Projev našeho lidství, kterému jsou nebeské věci vzdálené, takže je obtížně pojímáme?

Abram právě prožil temnotu - a když v tu chvíli Bůh opět začíná hovořit, odkrývá mu pravdu o nadcházejícím období temna v cizí zemi. Abramova zkušenost tak byla prorocká, možná ne první, ale určitě ne poslední v jeho životě. Bůh k člověku může mluvit na podkladě toho, co prožívá a dát pak této zkušenosti přesahující výklad. Abramova mrákota, přístrach a temnota symbolizuje budoucí egyptskou porobu jeho potomků. V našem životě k nám Bůh může mluvit skrze některé sny, životní situace, slovy, která jsme slyšeli, ať už mimoděk, nebo nám byla určena. Někdy si v té chvíli uvědomíme, že jsme je slýchali už mnohokrát, a přece byli hluší k tomu, co nám měla sdělit.

Naše zkušenosti tím dostávají nový rozměr a výklad a stávají se poselstvím pro nás. U Božích služebníků, zvěstovatelů slova, proroků, mají navíc přesah k druhým. Oni proto prožívali věci, které neměly význam jen pro ně samotné, ale jako u Abrama byly sdělením pro okolí nebo nadcházející generace.

Může se někdo divit, že jejich životy bývají tak dramatické?