24 října 2021

Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let." (Gen 15,12-13)

Abram prožil přímo před Bohem "přístrach a velikou temnotu". Není se co divit, že ho setkání s Bohem a jeho vnitřní zápas víry na okamžik přemohl, vždyť to, co provázelo uzavření smlouvy s Bohem se vymykalo vší jeho dosavadní zkušenosti.

A přece: byla to opravdu jen lidská slabost, jak jsem uvedl minule? Projev našeho lidství, kterému jsou nebeské věci vzdálené, takže je obtížně pojímáme?

Abram právě prožil temnotu - a když v tu chvíli Bůh opět začíná hovořit, odkrývá mu pravdu o nadcházejícím období temna v cizí zemi. Abramova zkušenost tak byla prorocká, možná ne první, ale určitě ne poslední v jeho životě. Bůh k člověku může mluvit na podkladě toho, co prožívá a dát pak této zkušenosti přesahující výklad. Abramova mrákota, přístrach a temnota symbolizuje budoucí egyptskou porobu jeho potomků. V našem životě k nám Bůh může mluvit skrze některé sny, životní situace, slovy, která jsme slyšeli, ať už mimoděk, nebo nám byla určena. Někdy si v té chvíli uvědomíme, že jsme je slýchali už mnohokrát, a přece byli hluší k tomu, co nám měla sdělit.

Naše zkušenosti tím dostávají nový rozměr a výklad a stávají se poselstvím pro nás. U Božích služebníků, zvěstovatelů slova, proroků, mají navíc přesah k druhým. Oni proto prožívali věci, které neměly význam jen pro ně samotné, ale jako u Abrama byly sdělením pro okolí nebo nadcházející generace.

Může se někdo divit, že jejich životy bývají tak dramatické?


Sára však viděla, že syn, jehož Abrahamovi porodila Hagar egyptská, je poštívač. (Gen 21,9) Zdálo by se, že radost z Izákova narození musí z...