Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. ... Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti. (Gen 15,14.16)
Bůh tedy nechá zaslíbené potomstvo projít staletími poroby. Ale pozor: těch 400 let nebyl trest, jako později 40 let na poušti. Byla to určená Boží cesta pro Izraelce - nelehká, ale v Egyptě byli správně. Dnes je nepopulární tvrdit, že Boží cesta s námi může též zahrnovat období pokoření. Jak jsme však vděčni poté, co jím projdeme, a jaké bohatství se nám skrze ně odkryje! V životě ovšem zakoušíme i zlo, které není z Boží ruky, nýbrž ze strany nepřítele, a tomu je třeba se postavit. Nicméně ne vše, co osobně pociťujeme jako nepříjemné, je od Zlého. Jsou situace, kterými nás Bůh dopustí projít, a které nás mají tvárnit. Pro Izraelce bylo následujících 400 let přípravou - přikryti mocí Egypta se rozmnožili, zatímco v Kanáanu, kde byla situace nejistá a zuřily kmenové války, by to nebylo možné. Dokud jich byla hrstka, mohli by být vyhlazeni. Egypt tak pro ně znamenal útlak, ale jako největší mocnost tehdejšího světa paradoxně i ochranu, až do daného času. Otroctví je mělo připravit na to, aby si vážili svobody a dokázali v ní trvale žít. (Což se jim tak docela nepodařilo).
Jako druhý důvod Bůh výslovně zmiňuje "dovršení nepravosti Emorejců". Bůh je vůči svému lidu spravedlivý i v tom, jak s nimi jedná před světem. Příchod Izraelců do nové země a vyhnání původních obyvatel Kanáanu znamenal Boží soud nad místními národy. Bůh je nenechal vyhnat, dokud nebyla míra jejich nepravosti dovršena. Bůh vždy zachovává spravedlnost - ovšem pro nás z toho plyne ne vždy příjemný fakt, že od Boha nic nemůžeme získat protekcí! Celkem šestkrát připomíná Nový zákon, že Bůh "není přijímač osob", tj. že nikomu nenadržuje, každý má k němu stejné právo přístupu. Bůh nemá žádné oblíbence. Proč je to tam tolikrát zdůrazněno, když Nový zákon byl napsán pro věřící? Protože vždy vzbuzovalo otázky, proč někdo od Boha dostává více a jiný méně. Důvod je však v postojích a vydanosti, nikoli v protekci. Pokud by církev ve svém jednání se světem nečestně využívala známostí třeba na magistrátu či dokonce úplatků, byla by to obrovská poskvrna pro její svědectví. Bůh je dokonale spravedlivý vždy, i sám proti sobě: ani spasení nepřišlo tak, že Bůh nad námi zavřel oči a nechal nás proklouznout do nebe. Jeho vlastní Syn musel být odsouzen na smrt a s ním i náš hřích.
Duchovní bohatství není možné získat oklikou, takže bychom se vyhnuli obtížnému. Vždyť na cestě následování platí dvojnásobně: co nic nestojí, za nic nestojí.
