Když voda v měchu došla, odložila dítě pod jedním křoviskem. Odešla a usedla opodál, co by lukem dostřelil, neboť si řekla: „Nemohu se dívat, jak dítě umírá.“ Usedla tam, zaúpěla a rozplakala se. Tu jí Bůh otevřel oči a ona spatřila studni s vodou. (Gen 21,15-16.19)
Podruhé je Hagar na cestě od svých pánů. Poprvé prchala z vlastní vůle, nyní je vyhnána. A vždy ji na její cestě zastavili Boží poslové a zachránili ji. Poprvé ji poslali zpět, protože by malé dítě jinak zahynulo. Nyní jí pomohli najít vodu, bez níž v poušti brzo zemře.
Byla Hagar tím důvodem, proč ji Bůh a jeho andělé mají ve svém hledáčku a v nejtěžších chvílích ji nenechají padnout? Měla k němu tak osobní vztah, že ji Bůh provází svou rukou mnohem více, než jiné lidi? Nezdá se. Bůh zjevně nepřichází kvůli ní, ale kvůli Izmaelovi. A dalo by se říci: ne kvůli Izmaelovi, který v původním Božím plánu nebyl, nýbrž kvůli Abrahamovi. Tak velký je Boží respekt k příteli, tak vážně jej bere s jeho klady i chybami, že se Bůh o jeho syna postará, jen proto, že je Abrahamův.
Ve chvílích krizí na tom býváme podobně jako Hagar. Těžce na nás leží tíživá situace, jsme v mysli tak zaměstnáni nepřekonatelným problémem, že už nevidíme, co nám Bůh nabízí a co je často tak blízko, na dosah. Potřebujeme strhnout zástěru z očí, a najednou je vše jiné.
Ježíš kdysi řekl, ať dáváme pozor, jak slyšíme. Ale na cestě následování je neméně důležité i to, jak vidíme. Tak často potřebujeme "mast k potření očí, abychom uviděli"! (Zj 3,18)
Nejenom pravdu, ale často právě naději.
