04 října 2022

Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. ... Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (Ř 7,18.24)

Poměry podobně usazené, jaké zakoušel Abraham ve svém táboře až do narození Izáka, objevil ve svém duchovním prožívání i Pavel. Dokud mu nezazářilo světlo z výsosti, věděl, kdo je, kam kráčí, věci mu do sebe zapadaly a dávaly smysl. Správné bylo, v čem byl vyučen; potvrzovaly mu to jednak teze jeho učitelů, ale posléze jeho vlastní zkušenost. Tak se to, čemu věřil, stalo neotřesitelnou kotvou jeho života. Tímto prizmatem viděl ve světě dvojí lidi: ty (pravé), kdo žijí podle Zákona, a ty, kteří nikoli, protože toho nedorostli. Jelikož však nejsou Židé, nemá ani smysl se snažit je k těmto výšinám pozvedat, nepřísluší jim. Z těchto dvou kategorií se vymykají přívrženci jakési sekty, kteří sice nežijí nikterak barbarsky, ale překrucují Zákon a hlavně to své učení nekontrolovaně šíří, a proto je třeba tomu zamezit.

Pavlova osobní zkušenost zápasu, který vedl mezi inklinací vlastní přirozenosti a svatostí, mezi tělem a duchem, je univerzálně platná a překračuje věky. Zajímavá otázka však zní: kdy to bylo, kdy uviděl, že v něm nepřebývá dobro? Kdy vlastně zvolal "jak ubohý jsem to člověk"?

Je zřejmé, že to pochopil v okamžiku, kdy mu zazářilo světlo a on se narodil shůry. Tedy tehdy, když přišel na svět jeho Izák. Od té chvíle, kdy se Bůh dotkl jeho nitra, v sobě poznal svár, který dříve sice tušil, ale nebyl ochoten si ho v tom rozsahu přiznat ani dohlédnout jeho hlubinu: "JAK... (jak nevýslovně) ubohý jsem to člověk!" Ne, toto nebyla věta, kterou o sobě říkali farizejové. Vždyť jejich Zákon jim sloužil coby fazóna lepšolidství, nálepka samospravedlnosti.

Je až ohromující domyslet, jaké nepřátelství vůči Kristu vzniklo proto, že tuto fazónu strhnul, takže jej dovedli až na kříž. Krista v důsledku nenáviděli a zabili ne za to, co dělal, ale za to, kým byl. Vnitřní svár člověka mezi tělem a duchem, mezi Izmaelem a Izákem, věru není žádná teoretická věc.

Po uzavření smlouvy v Beer-šebě se abímelek a píkol, velitel jeho vojska, hned navrátili do pelištejské země. A Abraham zasadil v Beer-šebě ...