Bůh však Abrahamovi řekl: „Netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni; poslechni Sáru ve všem, co ti říká, neboť tvé potomstvo bude povoláno z Izáka. Učiním však národ i ze syna otrokyně, neboť také on je tvým potomkem.“ (Gen 21,12-13)

Minule jsme viděli, jak se v předchozím verši Abraham "velmi trápil...". Ale co Bůh? Neměl daleko víc důvodů trápit se nad tím, co se stalo? Jeho plán se světem se přeci kvůli Izmaelovi značně zkomplikoval, a po celá tisíciletí teď bude třeba mnohem víc božské intervence, aby Izákovo božské símě přežilo nenávist jeho potomků. A jak má Bůh vůbec pohlížet na Abrahama, svého přítele, a toto jeho selhání? Není načase dát mu to taky pořádně "sežrat"? Konečně vidí sám, k čemu jeho počínání vedlo. Nebyla by k tomu právě nyní ta nejvhodnější chvíle?

My zde o Abrahamovi uvažujeme a děláme závěry, protože chceme porozumět zákonitostem duchovní cesty, poučit se pro vlastní život. Pro nás však není snadné vidět pravdu a mít zároveň srdce milosti k těm, kdo vůči ní selhávají. Vždyť mnohý by právě teď řekl Abrahamovi opak toho, co Bůh, totiž: "trap se".

Bůh ale nyní nedával Abrahamovi lekci. Víme, že Abraham dvanáct let po narození Izmaele neslyšel Boží hlas. Nebyl to trest, spíše důsledek odloučení, které Abraham zvolil. Pak si musel ve svém nitru proklestit cestu zpět. Udělal to, a vystoupal výš než byl kdy předtím. Proto Bůh Abrahamovi nyní nic nevyčítá, nýbrž vinu překrývá. A dává mu dokonce další zaslíbení, aby zmírnil trápení, které si sám zavinil: "Učiním národ i z Izmaele...".

Jak veliká je Boží milost!