(Sára) Řekla Abrahamovi: „Zapuď tu otrokyni i jejího syna! Přece nebude syn té otrokyně dědicem spolu s mým synem Izákem.“ Ale Abraham se tím velmi trápil; vždyť šlo o jeho syna. Bůh však Abrahamovi řekl: „Netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni; poslechni Sáru..." (Gen 21,10-12)

Nad vyhrocenou situací se Abraham trápil. Vlastně ne, on se „velmi trápil“. Pro stoletého starce může být takové trauma opravdu zničující - rozhodnout se zbavit vlastního dítěte… Docházelo mu už, proč je to nutné. Tehdejší svět byl diametrálně odlišný od našeho a zásadní neshody nebylo neobvyklé řěšit násilně. Jenomže ačkoli to chápal hlavou, srdce nad tím prožívalo agónii.

Jestlipak si vzpomněl, že kdysi četl nějaký blog o tom, jak je dobré nesejít na nižší cestu a nezplodit Izmaele, čekáme-li na Izáka? Vzpomněl si, a nebylo třeba, aby mu to někdo zvlášť připomínal. Tu realitu viděl jasně sám: do původního plánu se zapojili tři lidé, pro každého z nichž měl být přínosem.

Sára už nebude cítit zahanbení nad tím, že je neplodná.
Hagar se z jedné z mnoha děveček stane téměř kněžnou. Žádná jiná služebná neměla taková privilegia a tak blízký přístup k Abrahamově rodině. Jak žárlivě na ni ostatní služebné pohlíželi, jak se od té doby nosívala táborem, když kojila dítě, pánova syna!
A Abraham se samozřejmě dočká toho, po čem v životě nejvíc touží.  

Ne, už nebylo třeba, aby to někdo připomínal: všichni tři byli velmi, velmi nešťastní. Vedle Abrahamova roztrženého srdce tu byla Sára, nejprve celá bez sebe radostí z vlastního syna, pak stále víc zachmuřena v obavách o jeho život a bezpečí. Kdykoli potkávala v táboře Izmaele a Hagar, její žárlivé pocity to jen umocňovalo: vždyť musejí pryč, copak to Abraham nevidí? Proč už dávno něco neudělal? A nakonec Hagar: připadala si zhrzená jako královna zbavena trůnu, na kterém dlela dvanáct krásných let. Nyní se její život obrátí vzhůru nohama, bude vyhnána do opuštěnosti a starostí. Co s ní jen bude? A to všechno kvůli ní, té proklaté Abrahamově ženské!

Všichni tři se trápili - ne tři, vlastně čtyři: vždyť Izmael přijde ve třinácti letech o svůj svět, rodinu a vlastního otce. Prý se o něj Bůh postará, takže nezahyne, ale co ho čeká - a co z něj nakonec vyroste?

Ne čtyři, vlastně miliony lidí budoucnosti byli tím krokem zasaženi… Ale to bychom zabíhali už příliš daleko, kam v této chvíli nikdo z protagonistů těchto událostí nedohlédal. Nyní měli dost na bezprostředním trápení, které prožívali. Říkali si přitom, proč musí být svět být tak krutý? A je Bůh… opravdu dobrý?