Když se Abram vrátil zpátky do Kanaánu, bylo to podruhé, co si tím z vnějšího hlediska pohoršil. Jak z Cháranu, tak z Egypta byl tento návrat sestupem níž - do méně rozvinuté civilizace, zaostalejších měst, mnohem horší ekonomiky. Situace v Kanaánu byla nejistá a život namáhavý. Abram proto v Cháranu nakonec zanechal otce Teracha a stále se tam pak vracel. Ale přicházel jen jako host a v srdci věděl, že toto k životu příhodné místo není jeho domov, zde se neusadí.

Jeho domov... ten zvláštní pocit, který v Kanaánu po návratu z Egypta měl, navzdory tomu, jak věci vypadaly navenek! Když se z Egypta vrátil, začínal to plně chápat: teď, s vírou v nového Boha v srdci, už nenajde spočinutí jinde než tam, kam ho tento Bůh posílá. Dřív by se byl chopil různých příležitostí a zvolil cestu, která byla v daný okamžik logická či výhodná. Nyní si však uvědomoval, že daleko důležitější je, aby v té věci měl vnitřní pokoj, spočinutí. A tady v Kanaánu, jakkoli tu věci nejsou vždycky ideální, tady je v srdci doma. Egypt - to byla panečku jiná třída... jenže už ne pro něj.

Daleko důležitější, než v jakém místě či situaci se člověk nachází je to, zda tam může vnitřně spočívat. Když Boha v Jeho vedení následujeme, vede nás vnitřním hlasem pokoje a dává nám trvalé ujištění, že přes všechny pochyby o tom, jak věci vypadají navenek... jsme tu správně. A pokud spočinout nemůžeme, je možná třeba přemýšlet o tom, zda není načase zvednout kotvy.

„Neboť jako svůj majetek jsi nás stvořil, a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě."