Hle, tamto město je blízko, tam bych se mohl utéci, je jen maličké. Smím tam utéci? Což není opravdu maličké? Tak zůstanu naživu.“ I řekl mu: „Vyhovím ti i v této věci; město, o kterém mluvíš, nepodvrátím. Uteč tam rychle, neboť nemohu nic učinit, dokud tam nevejdeš.“ (Gen 19,20-22)

„Nemohu nic učinit..“ Jak to – nemohu? Copak není Bůh, takže může cokoli? Samozřejmě může, ale neudělá to, protože nadřadil princip spasení svých lidí principu soudu světa. Viz 1 Pt 3,20 - dokud Noe nevstoupil na palubu archy, nebyl svět zatopen. Dokud Lot nevyjde ze Sodomy, nebude zničena.

Ale Bůh nemůže i proto, že mu v cestě stojí přítel. Abraham prosil za záchranu Sodomy až do deseti spravedlivých. Ti se nenašli, a Sodoma proto zachráněna nebude, ale Bůh nenechá zahynout jeho synovce, na kterého Abraham bezesporu myslel. Bůh svou vůli omezuje, protože má respekt k vůli svého přítele. Slovo „nemohu“ zde tedy přesněji znamená „nechci“. Boží přátelé ovlivňují dění na této zemi, i když je svět většinou vůbec nezná. Kdo tehdy ostatně věděl o Abrahamově modlitbě, kterou se modlil na výšině nad Sodomou? Nikdo, koho se to bytostně týkalo - nikdo ze sodomských, ale ani sám Lot. A je možné, že se o tom ani nikdy nedověděl.

Určité věci budou na světě jinak, pokud budou Boží přátelé k Bohu volat. Ale to pořadí nelze přeskočit. Nejprve je třeba stát se přítelem; potom prosit. Opačně to nefunguje už proto, že přítel prosí jako nikdo jiný – ze známosti, z blízkosti, kterou cizí nemá.

Lot putoval ze Sodomy na sklonku noci, od „jitřenky po svítání“. Stoupal do města, které bylo dle jeho slov „blízko“. Ten výstup nebyl snadný, ale jemu připadal rozhodně snazší, než jít na horu, kam ho posílal Bůh. Jenže Bůh nás málokdy posílá na cestu, o které zvoláme: jasně, to přece dám, to je brnkačka. Často nás napadne: a proč vlastně ne někam blíž? Nejde to pohodlnější cestou? A proč ne někam, kde to není tak vysoko?

Skupina čtyřech lidí opouštěla město, ale ani jeden z nich s radostí v srdci. Když začala jeho zkáza, Lotova žena, která (jak je charakteristicky popsáno) „šla vzadu“, se za Sodomou ohlédla. To bylo místo, kde srdcem zůstala, její život tam patřil a jiný nechtěla. Solný sloup, v nějž se proměnila, zůstává mementem, že bez toho, aby člověk vědomě vykročil ven, se nevyhne osudu tohoto světa.