„Ne tak prosím, Panovníku. Hle, tvůj služebník našel u tebe milost. Prokazuješ mi velké milosrdenství, že mě chceš zachovat při životě. Já však nemohu na tu horu utéci, aby mě nepostihlo něco zlého a abych nezemřel." (Gen 19,18-19)

Zdá se to až neuvěřitelné, ale Lot to skutečně myslí vážně, opravdu smlouvá s Bohem! Připoměňme si znovu, že Lot vůbec netušil, v jaké situaci se nachází, nerozuměl ničemu, ani sám sobě, a nedokázal by proto zachránit jediného člena své rodiny. A teď, když k němu Bůh pošle své posly s úmyslem zachránit ho, a ti mu řeknou, co pro to má udělat a kam jít - Lot s ním polemizuje, že je to špatně, a lepší bude jít jinam. Jako by nebylo zjevné, že s ním Bůh má dobré úmysly - jenže ty se Lotovi moc nelíbí, jeho názor se mu zdá lepší. Jak často jsme v životě svědky toho, že ten, který nevidí, má za to, že vidí mnohem dál, než ostatní...

U Lota se přitom nejedná o výsledek rozrušení či únavy. V extremních situacích, kdy jde o život, se naopak mnohý člověk probere z letargie a začne jednat velmi rázně. Ale Lot jako by stále v jakési letargii setrvával. Jak je to možné?

Je třeba uvědomit si, že to čím jsme dnes, není dáno současným okamžikem, ale je to výsledek dlouhého procesu minulosti. Tehdy, často v obtížných situacích, se utvářel náš charakter tím, že jsme se museli určitým způsobem rozhodnout, překonat nepohodlí, vyrůst. Dva lidé mohou být ve stejných situacích - a přece, jeden roste, protože se s nimi utkává, druhý nikoli, protože z nich utíká, každému nepohodlí se vyhýbá. První se v nich vnitřně zocelil, druhý zůstal beze změny.

Lot byl dlouhý čas s Abramem. Nicméně nezvolil jeho cestu, cestu výš, a tak zůstal bez vnitřní proměny. Protože se mu v jeho podnikání dařilo a v podstatě vše, oč v životě stál, mu vycházelo, nemusel na sobě pracovat. Nyní nastal čas krize, a pravda o něm se odhalila. Lot nyní sklízí ovoce své minulosti, a ukazuje se, že ho mnoho nemá.